Rozhovor

Znám tvoji tvář. Vídám tě tak strašně málo a přitom jsem pořád s tebou. A tebou. Dívám se na svět tvýma očima, hladím tvými dlaněmi. Někdy se chci smát a smích jde z tvých úst. Někdy křičím žalem a tobě tečou slzy. Někdo ti ublíží a já cítím bolest. On tě líbá a já umírám láskou. A která z nás ho miluje? Já určitě, ale ty? A kterou miluje on? Zná náš obě, ale kterou má raději? Můžu s tebou dělat cokoliv a ty to děláš. Chci pohnout ruku a tvoje prsty se hýbají, chci zpívat a tón vychází z tebe.

Já nemám tvář. Tvář je jen pojem a tělo výmysl přírody. Se všemi smysly a funkcemi, svaly a tepnami, kostmi a orgány. Neuvěřitelná soustava malých “niců”. Tak malých že je to nic, ačkoliv to je něco. Poskládány do sebe tvoří nicy lidské tělo, které má spoustu chyb. Proč byste jinak museli nosit brýle, abychom my viděli, proč byste museli smrkat a ležet v nemocnici se zlomenou nohou a umírat v našich bolestech, když nicy vyžere rakovina? Která vlastně není nic jiného, než že se ty malinkaté částečky zbláznily a už nedělají, co by měly.

Vidíš – nejsi dokonalá. Jsi křehká jako čínský porcelán, ale nic necítíš. Až se stane to, co se stát musí, protože to chtěl Bůh, nebo příroda a ty se jako důsledek jejích zákonů rozpadneš na malé kousíčky a zbude z tebe prach, co budu dělat já? Zemřu s tebou? Budu žít dál – zbytečně, protože bez tebe nic nedokážu? Kam půjdu a budu vůbec chodit? Co budu cítit a nerozplyne se pocit dřív než vůbec stačí vzniknout? Když už tu nebudeš ty? A můžu já vůbec zemřít? Když vím, že smrt je, když nevnímám a už nikdy nebudu? Budu snad létat ve vzduchu? Ale jak, když to neumím? Nemůžu ani ležet na zemi, protože jsem to nikdy nedělala. Děláš to ty a já to nedokážu. Co budu dělat bez tebe? To, že teď sedíš a píšeš způsobuji já, ale jak budu psát, až budeš mrtvá?

Ačkoliv nemůžu zemřít, s tvojí smrtí umírám. Co způsobilo, že nevím, jak udělat, abys byla nesmrtelná, stejně jako já, přestože tě potřebuji, aby se dalo mluvit o životě? Já nikdy nezemřu, ale proč neumím vymyslet, jak udržet při životě tebe?

Jsem také nedokonalá a nedokonalost nám oběma způsobuje konec. Smrt. Kdybys byla bez chyby, já bych byla věčná. Kdybych byla bez chyby já, přišla bych na to, jak tě věčnou udělat. Kde mám hledat lék na nedokonalost? Abyste nemuseli nosit šaty a boty, protože nám je zima, chodit do práce a poslouchat nadřízené?

Protože jsem nedokonalá, nevím, kde hledat řešení nedokonalosti. Promiň, mrzí mě to. Teď tě bolí hlava, protože to chce příroda. Pokaždé, když ti dám zabrat. Je mi líto, že se jednou budeme muset rozloučit, protože jsi jediná, jediná na světě, komu můžu skutečně věřit. A taky jsi jediná, koho bych měla bezvýhradně a stoprocentně milovat. Protože jsem nedokonalá, miluji Ho víc. Víc než tebe a hůř – víc než sebe.

Přesto neexistuje nikdo, koho bych potřebovala víc než tebe. Bez tebe je Nic. Kdybych tě neměla, jsem Nic. Kdybys ty neměla mě, jsi také Nic. Až se na tebe budu ráno dívat tvýma očima do zrcadla, budu se smát absurditě civilizace a přírody.

A budu moc ráda, že tě mám…