GRRRRAMMMMSKAAÁÁÁ

Naprosto nečekaně na mě zaútočila z klavíru. " Ano, kladívkem po hlavě a desku do ruky.Tak na ni! " řeklo si zřejmě moje 50tileté pianino. Můj stařík je už značně senilní a sklerotický. Často zapomíná zvedat klapky a struny střílí jako pružinky z propisky a tak mi vážně brnká na nervy. Pak já s nervy v kyblíku a s šroubovákem v ruce se mu šťourám v žaludku a přitahuji lanka onoho složitého organismu. Milovaný Kryštůfek pod mými ladnými prstíky vyluzuje zvuky - prapodivné. Prachsprostě se mstí, a to velmi sladce. Jeho disonantní nelibozvuky a falešné oktávy byly oceněny deskou (gramo).
Protentokrát jsem si tak z lidušky nesla noty, desku a pocuchané nervy a zbyteček rozumu a bojový úkol. Cestou jsem si čistě naladěna prozpěvovala Osudovou, i když byla slyšitelně mimo můj altový part. Tahle skladbička ale vystihovala mojí pozici: " Máme vůbec gramofon?". Radši nepomyslet na zápornou odpověď! To bych pak akorát mohla povozit Leoše Janáčků na prstu jako na řetízkovém kolotoči. Možná bych časem dosáhla rychlosti talířů v cirkusových představeních, nebo jejich výkonnosti: 5-6 desek. Nápad je to ryze praktický. Debussy by se setkal s Čajkovským a Beethoven s Janáčkem. A Dětský koutek  by se ocitnul v Ruském kostele, Slavíček by cvrlikal jako Tanec sněhu a Eliška by se prošla po Zarostlém chodníčku. Vznikla by časově úsporná díla neboli výcuc. 4 v jednom. Posluchač by byl dozajista spokojen.
Bohudík, možná bohužel, byl náš gramofon schovávající se na půdě mezi různým starým haraburdím odhalen. Prvorepublikový krasavec si ale netyká s elektrikou, je na ruční pohon. Čistě teoreticky to znamená, že vaše metabolická energie se přemění v hybnou sílu pohánějící všechny ty pásečky a hřídelky a jehly a bůhvíco ještě. Praxe je jiná. Výrazně. Točíte tou zatracenou klikou jako šílenec až se vám orosí čelo jako půllitr piva a vyrábíte šum. Nejdřív gramofon sípe, prprprská, prpraská a šššeptá a šššumí a huhůhůčíčí a brrručí a jojká a píská a škytškytškytá a škruntá a sssyčí a a a . Až se konečně hlavička s jehličkou zakousnou do černého talíře. Jak bude představení pokračovat záleží na samotném výlisku. Mezi drážkami se tísní jak romantické melodie, tak objemnější Maryša i  šmoulí vesnička.
Moje deska patří k těm hudebním. Tedy aspoň podle žánru. O její hudebnosti bychom diskutovat. Místo Malé noční hudby zní z trouby disko trysko. Poklidná Smetanova Vltava se rázem podobá rozvodněné Amazonce a rozbouřeným tsunami. Varhanní fugy zase pozbyly svojí vážnosti a důstojnosti - teď nejspíš dobíhají rychlík. Oktávy se už nerozvalují přes osm tónů, uskromnily se na 7 a ždibec. Tercia a jiné lahodné akordy nás nyní tahají za uši.
Ani nechtějte slyšet, jaké psí kusy dokáže deska provést s verši! Sloky se krrrououtí  akooo Lochnessskaáá, vlnvlnvlní jakjak o střřřídavý proud. Rým se potácí na divokém moři stop a jehlička padá přes palubu o 106. Mácha se v hrobě obrací.
Byl pozzzdnííí včer, pppprvní mááááj
veeečernííí mmmáj bl lsky čassss
hrrrdlčin  zval ku hrrrčin zvlku hhrrrkukuku lááásce hlas
kddde boorvy  zzzavavavaněl hááááj

Intonace roztřesená stejně jako ruce zkoušeného a přeskakující jako hlas pubescentního mutující mladíka…Kam se hrabou dokonalé kazety a CD a DVD? Já mám ráda každou inovaci a změnu. Nikdy se nenudím. Jo, a vo tom to je…