\"Pro co žiješ ty?\"

Někdy vás může překvapit i tahle zdánlivě neškodná otázka. Nejhorší je když nad ní začnete uvažovat. Můžete to samozřejmě vzdát a a říct NEVÍM, to ale zruší všechno ve vašem dosavadním životě v nemastnou neslanou hmotu bez chuti a zápachu, protože si připustíte, že vaše existence nemá pořádný důvod. A to není něco co vás uklidní.

Co s tím? Začal jsem se dívat kolem sebe. Mladí lidé žijí pro budoucnost. Lidé ve středním věku taktéž. Ale pozor, nejstarší generace už většinou jen přežívá pro minulost. Něco tu nesedí. Kdo žije pro přítomnost? Tak a je to tady. Výsledek této úvahy mě původně měl uklidnit, ale dostal jsem zcela opačný výsledek než jsem očekával.

Pro co žiju já? Pro radost ze života? Bla bla bla. Obelhávání sebe sama. V tom je lidstvo bezkonkurenčně nejlepší. Když se nám to hodí, nevidíme pravdu ani když nám ji strčí přímo před oči. Kolik z vás mi odpoví upřímně pro co žije? Já už se nechci tajemně usmívat a dělat že to vím. Nechci lhát nikomu a hlavně sobě.

Začít žít nový život ve 22ti. je to pozdě? Nebo je to naopak příliš brzo? Je nutné zemřít než se znovu narodím a začnu znova?

"Pro co žiješ ty?", mi stále zní v hlavě. Věřím tomu, že odpověď znám. Přesto si nemůžu vzpomenout. Nikdy mi to nepřišlo důležité. Teď se mi tato 4 slova s otazníkem na konci zdají jako otázka, na které zaleží moje bytí. Mohu si říct, že je to vlastně jedno. Dnes večer neusnu. V hlavě mi bude znít: "Pro co žiješ ty?"