Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Babičky... a můj včerejší den

Výběr: hermit
23. 08. 2002
16
0
3593
Autor
Bacil

Je to úvaha a zároveň je to popis skutečnosti... povídka to rozhodně není... tak jsem to dal mezi Úvahy, abych se z toho váhání neuváhal...

Můj včerejší den začal poměrně hekticky. Po obvyklých ranních úkonech jsem se odebral do práce, převlékl se do bílého, začal prohlížet Petriho misky a diktovat laborantce, které mikroby na nich vidím a co se s nimi má udělat, ve spěchu shodil ze stoličky bednu s miskami již prohlédnutými, při uklízení té spouště trpně vyslechl přednášku jaknasviňuseobjevivšího šéfa o tom, jak je lepší skládat misky rovnoměrně do rohů bedny, aby se nepřevážila, dokončil odečítání, převlékl se zpátky do obleku a pospíchal na zastávku tramvaje, abych stihl - pohřeb... Nervózně jsem mrkl na jízdní řád a zděsil se, že tramvaji to trvá celých devět minut, než dojede ke krematoriu... a pak jsem se zděsil svého vlastního černého humoru, když jsem si uvědomil, co mě napadlo: It is a long way to cemetery...

 

Paní Müllerová byla sousedka, bydlící šikmo pod námi, o rok mladší než moje brněnská babička zvaná babička a stejně stará jako moje valašskomeziříčská babička zvaná babinka. Chodila k nám skoro denně a s babičkou (i s babinkou, když byla zrovna u nás) popíjely kávu a griotku a probíraly rodinné trable a bolesti (a že si jich všechny užily až až), nebo zase pro změnu recepty na moučníky... a mezi tím jsem se plazil, batolil a procházel já, nepozorovaně se přitom měně z kojence v batole, předškoláka, školáka... Paní Müllerová byla zkrátka součástí toho trochu starosvětského akvária, ve kterém jsem vyrůstal, a přišlo mi úplně normální, že když jsem s rodiči odjížděl na dva roky do Afriky, sešla dolů před domovní dveře a mávala za námi...

 

Babička už tady není. Umřela předloni, babinka loni. Když jsem teď stál ve zšeřelé síni a hleděl na rakev, uvědomil jsem si najednou, že s paní Müllerovou umřel snad poslední střípek toho světa, který jsem kdysi důvěrně znal. Světa zahrádek, nyní rozoraných, světa zvonků, které už nezvoní a hodin, které už nejdou. Světa babiček - a mého dětství...

 

 

Můj včerejší den zvolna končil v deset večer v autobusu městské hromadné dopravy, který mě vezl k domovu. Snažil jsem se začíst do stránek anglického originálu prvního dílu Harryho Pottera, ale nemohl jsem přeslechnout diskusi, která se odehrávala šikmo přede mnou, a i když mi to bylo trochu trapné, něco mě na ní magicky přitahovalo. Vrásčitá babička o dvou holích rozmlouvala se svou vnučkou. "Tohle neříkej, představ si, že bys byla na jejím místě," povídala babička. "Ale babičko, vždyť si to zaslouží - fetuje, nenosí domů peníze, chová se hrozně," oponovala vnučka. "Vždyť je jí osmnáct!" řekla zase babička. "To nemá cenu se o tom bavit. Mám s tebou jet až k botanické zahradě, nebo mám vystoupit a jít tam rovnou?" ptala se vnučka. "Jak chceš," řekla zase babička. "Jak chceš ty," navrhla zase vnučka, ale nakonec opravdu vystoupila - poté, co ještě pomohla babičce přesednout si na přední sedadlo, aby se jí dobře vystupovalo, a zvenčí ještě zaťukala na okénko, aby jí zamávala.

 

Jeli jsme dál, já s očima upřenýma na Harryho Pottera, ale koutkem oka jsem pořád pozoroval babičku, klidně sedící na svém předním sedadle. Vystoupila na stejné zastávce jako já. S úžasnou elegancí se opřela o své hole - napadlo mě, jestli bych jí neměl pomoci, ale bál jsem se, že bych ji vyděsil, a snad i zkazil radost z toho, že si poradí sama. Vystoupila šikovně z autobusu, a zatímco já jsem si to šinul k domovu, zahlédl jsem ještě babičku, jak přešla za roh na zastávku trolejbusu, zřejmě aby se vydala nocí na další část své cesty.

 

Odemykal jsem domovní dveře, a najednou mi bylo mnohem líp. Zdálo se mi, že svět ještě není tak zlý, když jsou tu babičky. Statečné babičky, které o holích jezdí srpnovou nocí, slitovné babičky, které raději odpouštějí než trestají... a taky vnučky, které když už babičku nedoprovodí, aspoň zaťukají na okno, aby jí mohly zamávat...


Yfča
21. 08. 2003
Dát tip
* a klub.

Bacil
10. 09. 2002
Dát tip
Pokrácení zvážím, ale na druhé straně to byl tak trochu záměr, aby to bylo tak trochu neosekané torzo i s visícími útržky nesouvisejících věcí... jako myšlenky všedního dne, které nám tolikrát brání dohlédnout právě ono podstatné... nicméně zvážím. A moc díky.

Petula
09. 09. 2002
Dát tip
Bacílku, napsal jsi velmi pravdivou věc, kterou mnohdy člověk pochopí, až když k ní dojde. Kolikrát bych teď raději s těmp „svými babičkami“ tím autobusem jela... Vidím to jako dnes. Máváme tetě, starší paní, ke které jsme jezdili jednou ročně, že prý přijdeme znovu za 14 dní. Nestihli jsme — po cestě nás dostihla zpráva, že je v nemocnici. Stačili jsme ji v nemocnici ještě navštívit, ale to kafíčko, na které jsme tenkrát ještě snad mohli počkat a poklábosit, kdybychom tam s trochou nepohodlí přespali, to kafíčko...to už jsme NIKDY NESTIHLY! A tak to bylo se všemi, vždy se najde minuta, kterou někomu dlužíš... Do smrti. Do vlastní! Děkuji za lidský text. Možná snad trochu prokrátit od „nadbytečností“ (šéf, opakované upozornění na angličtinu a tak...), i když, jasně, vím, dělají atmosféru všeního dne... :o)

░▒▓~_~▓▒░
«*»


Dabi
31. 08. 2002
Dát tip
Moje babičky...obě krásné a milující dušinky. Můj upřímný t*

Pepo
31. 08. 2002
Dát tip
Dojato..!

Helča
28. 08. 2002
Dát tip
pěkné, srdíčkohřející *

Gorgona
27. 08. 2002
Dát tip
Pěkný - bylo mi z toho, tak trošku smutno, ale nakonec ... zůstal ve mně jen "ten pocit":))

Bacil
27. 08. 2002
Dát tip
Taky umím kanastu díky babičkám :-))

PecKer
26. 08. 2002
Dát tip
Tak nějak jsem si to prožil, akorát ta druhá babička nebyla z Valmezu ale z Povážské a paní Mullerová se jmenovala Jurčáková. Jinak jsi nesplet a dětství skutečně odfouklo brněnským krematoriem

hermit
26. 08. 2002
Dát tip
Skvěle napsáno, tyhle texty miluju.... t v

Bacil
26. 08. 2002
Dát tip
Děkuju vám všem... moc.

Popelucha
26. 08. 2002
Dát tip
pěkné, Bacílku Jedna moje babička pořádala s dalšíma babkama takzvané babince, vždycky se sešly u některé z nich, a udělaly čajíčky a kafíčko a hrály kanastu nebo bridž, moje babička měla i speciální cukr bridž, aby to bylo stylové. Já sem se babinců jako děcko někdy zúčastnila. Všechny tyhle babky jsou už po smrti, ale aspoň umím kanastu. Tož tak.

Hvězdička
26. 08. 2002
Dát tip
Popelucha: naše babička ještě na babince chodí!!! :o)

Ostrich
24. 08. 2002
Dát tip
To je moc dobré. *

Natrix
24. 08. 2002
Dát tip
Musím souhlasit s tím, co napsal Albireo... Pocity jsou z tohoto dílka hmatatelně cítit... jako by se to najednou i mě přímo dotýkalo... ...ale ne jen tak obecně, co se babiček týče, ale právě ta paní Mullerová... ..jako bych je viděla, jak tam spolu sedí... ...jako bych to všechno prožila... ...jenom díky tomu, že jsem přečetla tohle dílko... Děkuju Ti za ty pocity...

Annika
23. 08. 2002
Dát tip
zaciatok je super /jaknasvinuseobjevsiho :-)) by ste neverili, ale jeden Sved taketo toci nedokaze vypotit/, nemam casu to docitat, ale vrati sa .....

Annika
23. 08. 2002
Dát tip
vratim sa.....:-)

Annika
23. 08. 2002
Dát tip
veru, babicky su potrebne, budte radi ti, ktori ich mate, alebo si ich pamatate, ja som moje nikdy nepoznala..... *

Albireo
23. 08. 2002
Dát tip
Krásně lidské povídání. *

Rowenna
23. 08. 2002
Dát tip
Ano, moc se mi to líbí. Je to jako pohlazení.

nin
23. 08. 2002
Dát tip
nejenom začátek, ten konec je taky dobrej, takovej kerouacovskej. a to it´s a long way mě rozesmálo... příjemný čtení!*

papouch
23. 08. 2002
Dát tip
...není to ta ...paní Müllerová.... "tak nám zabili Ferdinanda.."? Tak už to má taky chudák za sebou... :-))

Bacil
23. 08. 2002
Dát tip
No jo, Papí, to jsem čekal, od Tebe zvlášť :-)) Ale obávám se, že není :-))

Krel
23. 08. 2002
Dát tip
!*

Hvězdička
23. 08. 2002
Dát tip
...jak řekl Albireo.... lidské...... krásně lidské..... *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru