Studánka

Snad až příliš stříbřitá studánka,

v hlubinách tající vločky,

krystalická síla duše,

potácivá,

palčivá a pomíjivá

síla něhy,

zračící se v kapkách šedi,

hledajíc dvojnásobnou ozvěnu.

Svět, svět je najednou

úplně jinačí,

topící se v zrcadlech blankytu,

ztrácející točivé okamžiky,

stanouce na bodu okouzlení.

Plný iluzí,

chodím po dně,

trávou prašných cest,

hledajíc kvetoucí orchidej

v kalném ránu,

nasáklém vůní rosy,

polykám doušky zapomnění,

hnán silou letních bouří,

krásou života.

Nechci nic,

mám přesto víc než dost,

pod doteky štěstí,

Tvého štěstí,

leží Ti u nohou,

lístky onoho květu.

Nechci nic,

nic než s Tebou hledat

víru v lásku,

mít bezednou důvěru,

ke všem společným číším

rosy, bláznivých iluzí nebo jedu….

Projít snad tu nejdelší cestu v životě,

cítit vůni chvějících se stromů,

stírat žluť petrklíčů,

zrovna tak,

brouzdat se po kolena listím…

Horkým dechem,

zahřívat ledovce

a snít,

snít o všem,

o síle strašidelných bouří,

nebo o společných cestách duše,

hrát si na štěstí,

na lásku,

na krásu náhod

a sílu vět.