Pamflet pomstám

     Jednou mne vyhnali z ráje. Bylo to tam krásné, ale byl jsem tam jen chvíli. Ale bůh mi slíbil, že se tam jednou smím vrátit. Spadl jsem tedy na Zemi. Žil jsem, svým životem, který zase tak za moc nestál. Myslel jsem, že mi bůh lhal, že do ráje už ye cesta zavřená. Ale náhle, když jsem mu věřil už nejméně, dveře se zase otevřely. Začalo svítit zlaté světlo a já šel za tím světlem. Šel jsem, snažil jsem se dost děkovat za to světlo. Běžel jsem za tím světlem týdny, i měsíce. A myslel jsem, že už jsem zpátky v ráji. Ale najednou se ta obrovská vrata prudce zavřela. Přestal jsem věřit, baly to jen krutá hra, myslel jsem si.....

     Tak zpátky do života, chlapče! Vítej! Plul jsem na vlnách, nahoru, dolů, někdy lépe, jindy hůře, většinou hůře. A bylo to jen o málo veselejší než pohřeb. Na pohřbu se lidé alespoň napijí, ale já měl žízeň. Žízeň po takové hlouposti jako ye láska. Tak pomíjivá a prchavá, něco, co má vydržet věčnost, ale zacloumá s tím i kdejaká pošetilá kravinka. Nakonec jsem si zvykl, že žiji sám uprostřed milionu duchů na hřbitově. Někteří mi občas udělali radost, tak jsem se jich držel. Ano, někdy mne také zranili, možná to někdy bolelo i dost. Proto nebudu zapomínat na dobré jejich skutky.

     Když Nad hřbitovem začalo svítat, lekl jsem se, že bůh bude zase hrát krutou hru. Ale Světlo opravdu neodcházelo. Našel jsem si svá štěstí, ve sportu, v hudbě, v práci. Všechno se zdálo být fajn. Když už to ani nemohlo být více fajn, vstoupilo do mého života ještě jasnější světlo, než kdy dříve. Něco tak oslnivého, uklidňujícího, silného a úžasného, že jsem byl jako omámen. Nebyl jsem připraven na takovou porci štěstí. Najednou jsem se v něm topil. Bylo to skvělé, jako bych ani nesměl být nešťastný. A tak jsem zapochyboval. Hned na počátku, bylo to najednou zase těžké. Já dokonce bláhově vybíral. Něco, co jsem si nemohl nevybrat.

    Následoval opravdový život. S někým  něčím, co mi dávalo smysl, co mne posilovalo, měnilo. Ale to nezachrání lidi od toho, aby chybovali. Přiznávám, zhřešil jsem, chyboval jsem. Kdo nedělá chyby? Stále jsem však byl tam, kde jsem chtěl být - v ráji! Bůh vyplnil, co slíbil. Ale jak?! Byl jsem v ráji - byl jsem v ráji, ale hadem! A nabízel jsem jablko Adamovi. Zdráhal se, byl tak skvělý, tak věrný a čestný. Nakonec omotal kolem sebe i hada. Jak by ne? Had ye možná zlý, ale nebyl to had, byl jsem to jen já, zakletý do hada! Byl to trest, trest za mou vlastní nedostatečnost, která mi zabraňovala být mnohem více než právě teď jsem.

     Ano, stal jsem se hadem, ale ne plným jedu, já totiž škrtil. škrtil a dusil jsem Adama, někdy tak dlouho, že nakonec musel vztáhnout své krásné nežné ruce po zakázaném jablku. Byl to hřích, proč ale chutnalo tak zatraceně skvěle? Jak může být šptné něco, co ye tak svělé?

     Mé sevření ale nakonec povolilo. Adam byl silnější a bůh mu odpustil. Nechal jej v ráji a já se musel vrátit na Zemi. Už zase nejsem ani tím neškodným hadem, jako tenkrát. Jsem jen člověk.  Plný chyb, plný špatných ale možná i dobrých vlastností. Ten, kdo čeká na lásku. Ten, kdo má ztrápené srdce. Ten, kdo věří, že tu může být a dávat štěstí. Tak jako jeho skvělý Adam, který již není jeho více. Jako ten Adam, kvůli kterému opravdu dokáže i umírat.

     Víš, Adame... Já tě vážně miluji. Celým svým srdcem, celým svým bytím. Neplivu jed, i když jsem zraňoval. Ale musel jsem se vyrovnat s vlastní bolestí, s vlastním podvodem. Chtěl jsem to udělat se ctí, abych se na sebe směl jednou podívat do zrdcadla. Já myslím, že můžu. Zranil jsem tě, ale svou chybu jsem přiznal, ye mi jí líto a chtěl bych ji napravit a napravovat. Jsem ochoten nést tíhu vyrovnání. A tenhle boj musím každý den sám s sebou vybojovat. Někdy za mnou zase přijď. Až budeš chtít místo hořkých jedů slov ochutnat zase sladké jablko, které možná není ani zakázané. Ale já ti ho už nepodám. Ne proto, že nechci. Proto, že nesmím. A proto, že musím vědět, že ye chceš. Bez výhrad. Bez podmínek. Bez přepínání. Bez výčitek. Bez tvých náhlých smutných pohledů, které mne vždycky tak ničily. Jednou zase budeš sténat pošetile nad vlastní dokonalostí, která se tobě bude jevit jako slabost. A já bych tam u tebe rád byl, abych zase mohl schovat tvou tvář do mé náruči a směl tě chlácholit a říkat ti pravdu - že jsi nejlepší Adam, kterého jsem kdy potkal v ráji. A že na sebe můžeš být hrdý!

                                  **Navždy tvůj Škrtič**