Karneval

                                                                             

Hostina pro zvané končí.

V záři lesku se tančí

                    v pitomém rytmu.

Oči se přivírají závratí chtíče,                      

                                chtíče milenek.

Věrní přisluhovači s tváří dětí

                se rvou o láhev chlastu.

A jejich páni,

                figuríny z vosku,

se dáví vlastními slovy.

Pod stoly v směšném cosi

       se povalují zbytky těch

                                co neuspěli.

                Čas pro psy.

Už se sápají,

                jen ať se zalknou.

                     Jako jejich páni.

 

 

- Někde za hranicí mého svědomí -

Padlý anděl roztáhl křídla a znovu zkouší vzlétnout.

„Stejně jednou umřeš“, řekl mi.

„A co ty“, já na to, „o co se snažíš, křídla máš

zlámaný, už nikam nepoletíš, nikdy, rozumíš, nikdy.

Máš to sečtený. Už dávno. Tak aspoň mlč.“

 

 

     V rohu se malá holka

                  směje svojí hračce.

Hračce bez očí,

                  bez duše,

Jako všechno tohle kolem.

Klaun se probral mezi lahvemi vína,

možná se trochu styděl,

možná si toho nikdo nevšimnul.

Zábava vázne,

         asi je pozdě.

Možná svítá.   

Jak falešná opereta bez konce.

Hosté se rozchází.

Zítra si to už nikdo pamatovat nebude.

A čas plyne.

       Tady

a i někde ve mně.

Je mi  hloupé zase nepřijít,

stejně jsem zván.

A pak tenhle karneval

         je jen jednou za sto let.

 

 

   „Vím“,řekl mi anděl, „že už nikdy a nikam nevzlétnu. Můj čas skončil. Nemám co ztratit,

nemám o čem snít.

Ale ta chvíle zapomnění,

                  že třeba zase jednou vzlétnu,

                                  mi dává sílu žít.

Ale ty a tvůj svět, už dávno umřel.“

Potom anděl znovu roztáhl křídla…

 

---