Překvapivé rozuzlení

Tak, jak se odpoledne ubíralo volným krokem k zániku, do baru se začali trousit první hosté. Pach jejich vod po holení, potu a cigaret pomalu zahušťoval vzduch, zatímco nakřáplý hlas pianisty dolaďoval atmosféru k téměř kýčovité dokonalosti..

 Těsně před sedmou vešel postarší muž s bílým plnovousem a zamířil ke stolu, u něhož již seděl uhlazený gentleman v dokonale padnoucím černém obleku. Oba muži se pozdravili lehkou úklonou hlavy. Bělovousý se posadil. V okamžiku přispěchal číšník, zapsal si objednávku a za malou chvíli stály na stole sklenice s koktejly.

 „Nuže?“ pravil Bůh, zvedaje přitom lehce obočí. „Za jakým účelem jste mne pozval na tuto schůzku?“

Satan nejprve upil ze svého nápoje a poté se na Boha dlouze zahleděl.

„No, jak jistě víte, starý pane, od dob Jobových už uplynulo hodně času…“

Bůh přikývl, aniž by dal najevo, že si povšiml lehce ironického oslovení.

„Tehdy“, pokračoval Ďábel, „jste v naší malé soutěži vyhrál, to přiznávám. Přes veškerou mou snahu se od Vás Job neodvrátil, škoda. Ale co bylo, bylo – ten děda je už dávno mrtvý a já, nemohu si pomoci, mám pocit, že svět se čím dál tím více přiklání na mou stranu.“

Hospodin stále mlčel a čekal, s čím Satan přijde tentokrát.

„Prostě si myslím, že je na čase, aby vláda nad světem byla oficiálně předána do mých rukou. To je zhruba tak vše..“

 Bůh v zamyšlení pokýval hlavou, vyprázdnil svou sklenici, posunkem si u obsluhy objednal další, načež konečně promluvil.

„Milý příteli, v něčem pravdu máte, v něčem ne, tak jako ostatně vždy. I kdybychom se nakrásně shodli v tom, že lidstvo se pomalu vydává Vaší cestou, správu světa Vám jen tak, na požádání vydat nemohu. To sám jistě dobře víte.“

„Ovšem, ovšem, zjevení svatého Jana, apokalypsa, armageddon a tak. Nemyslíte ale, že jsme na takové záležitosti už dost velcí? V našich letech si hrát na vojáčky… Ostatně si vůbec nejsem jist, zda by se mi líbilo panovat světu zdecimovanému takovou vyčerpávající bitvou. Nemluvě o tom, že bych si nejspíše umazal svůj nový oblek.“

„Co tedy navrhujete? Dalšího Joba?“

„V žádném případě. O tom, jak věrní jsou Vám ti, které nazýváte svými ovečkami, jsem se již přesvědčil. Kromě toho jsem dlouhodobým pozorováním lidstva zjistil, že téměř všichni se v největší nouzi obracejí s prosbami na Vás. Takže už žádné trýzně a útrapy. Co takhle zkusit to obráceně?“

„Obráceně? Jak obráceně?“ podivil se Bůh.

„No, vybereme někoho, kdo je spokojený, šťastný, a zeptáme se ho, komu z nás za to vděčí.“

Pekelník se zadíval na Nejvyššího v očekávání. Hospodin přemýšlel a prsty mimoděk splétal vousy do copánků. Nakonec přikývl.

„V rámci objektivity ovšem nevybereme nikoho z Vašich ani mých kněží.“ doplnil ještě Ďábel. „ Jednak by to bylo krajně nefér a pak, co si budeme namlouvat, u velké části z nich nejde ani tak o štěstí jako spíše o kombinaci slepé naděje a vymytého mozku.“

Poslední Satanovo tvrzení se sice Bohu vůbec nezamlouvalo, přinejmenším pronesené takto nahlas, vyvracet jej ale nehodlal.

 Vše tedy bylo dohodnuto. Kýženého jednice, pravda, hledali dlouho a těžce, nakonec však svého muže našli. Konverzaci započal ďábel:

„Komu vděčíš za tento blahý stav, v němž se nacházíš? Bohu či Satanu?“

Člověk se na ně poněkud překvapeně podíval, načež promluvil.

„Neznám ani jednoho z těch, které jste jmenoval. Sám sobě jsem vládcem i sluhou, v sobě jsem našel útěchu a osvobodil se porážkou svého já.“

Pokývl hlavou na rozloučenou a odešel bez toho, aby se ohlédl. Neviděl proto, jak se Bůh i Satan s výrazem nejčistšího zmatku na tvářích rozplynuli do nebytí.

Muž se na své cestě usmíval.