Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pagátka o šípkové Růžence

15. 09. 2002
2
0
1036
Autor
ShadowDancer

Pohádka Prozaické vyprávění, popisující často fantastický příběh s dobrým koncem.Základním pravidlem bývá, že dobro bývá odměněno a zlo potrestáno. Typickým příkladem bývá Božena Němcová. Pagátka Prozaické vyprávění, popisující často fantastický příběh s reálným koncem. Základním pravidlem bývá, že zlo bývá vítězem a dobré lidi sbírají po kouskách. Mezi nejznámější autory se řadí Hans Christián Andersenn (zvaný pro svůj humor Arsén)

 

Šípková Pagátka (5.8.00)

 

Prolézám těmito houštinami snad již celé dny. Čas zde teče tak pomalu, že mám pocit, jakobych stál na místě. Unavené ruce si klestí cestu trním a ostří meče je již plné zoubků. Plášť mám potrhán, stejně jako koženou zbroj. Koně jsem ponechal na počátku svobodě, vaky s jídlem a vodou jsou již poloprázdné.

Konečně se mi zdá, že trní ustupuje snáze a cesta se přede mnou otevírá s laskavostí až nečekanou. Ještě pár kroků a stojím u hradeb. Procházím kolem nich až nacházím otevřenou bránu. Na nádvoří vidím stát pár lidí, jsou nějací sešlí a všichni vypadají,jako by spali. Divné to místo. Stáje – spící koně a pár podomků. Kasárna – na kavalcích roztažení lidé, vojáci strnulí v pozoru. Kuchyně, oheň, který zde kdysi hořel se přeměnil nekontrolovatelný elementál a vzal duše pár spáleným tělům, jež polehávali kolem. Dlouhé chodby, prázdné místnosti, krátké chodby, místnosti s lidmi v jakémsi šoku, všude pach těch zatracených růží. Vězení – nevolník připoutaný ke kříži, krev již dávno vzala za své. Vysoká věžička, desítky schodů. Snad nahoře naleznu odpověď. Malé dvířka vyrážím štítem. Malá, ale udržovaná komůrka hostí jakousi děvečku s talířem, tělo divně zkroucené. Přicházím k oknu, pod nímž leží mladá dívka. Její krása mi nedává na vybranou. Zastavuji se a odhrnuji jí vlasy z obličeje. Levá ruka se sesouvá a pouští opět tu růži. Podpatek boty jí drtí. Myšlenky se vrací kamsi do dětství. Vrací se přes desítky bitev, přes výcvik, přes utrpení do sladkého mládí. Pamatuji si tu pohádku. Sundavám přilbu, a paží otírám rty. Polibek.

Odcházím. Ve spíži jsem si vzal alespoň trochu sušeného masa. Na rtech strnulý úšklebek. Vždyť já nejsem žádný princ. Jsem jen potulný rytíř.

A není tu času, není tu místa, jen růže rostou dál.


j_i_r_i_k
29. 05. 2003
Dát tip
:))) Jééé, to je přesně něco pro mě...

*

Wopi
15. 09. 2002
Dát tip
pěkné :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru