Bude Václava !

V pátek večer nás potkalo štěstí. Telefonovala totiž z Prahy naše dcera Monika, že prý už bude zase Václava. To je překvapení..., shodli jsme se s manželkou. Jak to ty děti dělají, že jakmile se z nich stanou Pražáci, zvýší se okamžitě pronikavě jejich mozkový potenciál !

To je tou vltavskou vodou, ta měknutí mozků, říkával akademik Dvořáček, když přijíždívával na svoji moravskou dovolenou, aby tomu zabránil tvrdnutím jater... . 

Manželka přede mne šoupnula na stůl arch papíru A4 popsaný spoustou čísel, znaků a názvů a odešla telefonovat mé tchýni. Během těch rychle uběhnuvších padesáti minut, co byla nepřítomna v obýváku, jsem s mírným nasazením pochopil, že to jsou vypsané spoje MHD mezi Wilsoňákem a Čimicemi. Pochopil jsem také, že letos si naši nekonvenční milenci naším autem pro husu nepřijedou kvůli potížím v pražské dopravě po záplavách. Pochopil jsem, že jsem letos zbytečně kvaltoval s trháním švestek a jablek, zavařoval červenou řepu, rajčata, okurky, dýni, pochopil jsem, že i demijon s loňskou slivovicí zůstane nějakou dobu ležet ve špajzu a že se dělání klobás může odložit.

Pochopil jsem ale také, že letos ani já husu do Prahy nepovezu ! Nejsem totiž tata, co v lese upadnul na hlavu.