Karel

 Karel si naposledy kousl do švestkového koláče, který měl ten den ke svačině, dopil šálek slazené kávy s mlékem, otřel si rty, přistoupil k oknu, otevřel jej a skočil. Těch sedmnáct pater dolů k chodníku proletěl až neuvěřitelně rychle a tečku za jeho pozemskou existencí učinilo mokré plesknutí okořeněné praskotem lámaných kostí.

 Když se Karlova duše osvobodila od zle pochroumané hmotné schránky, chvíli jen tak bezcílně poletovala a pozorovala mumraj tvořící se kolem místa dopadu  těla, dokud se před ní náhle neotevřel  temný tunel s jiskérkou světla na konci. Karel nebyl žádný ignorant, za svůj pozemský život přečetl víc než dost titulů zabývajících se metafyzikou, životem po smrti a podobnými kratochvílemi, takže jej tento tajemný úkaz v ani v nejmenším nepřekvapil. Popravdě řečeno, Karel ústí tunelu vyhlížel od chvíle, kdy jeho hlava pukla nárazem o chodník nabízejíc tak kolemjdoucím vhled do Karlových nejniternějších myšlenek.

Náš hrdina se tedy nadechl, nebo alespoň provedl úkon nejbližší nadechnutí, jakého jen je duch schopen a vstoupil.

 Ne, slovo vstoupil nevystihuje ani zdaleka nadšení, s jakým se Karel tunelem pustil vpřed. Rozletěl se ke světlu ze všech sil a pokud by ještě měl oči, vítr vyvolaný rychlostí jeho letu by mu do nich jistě vehnal slzy. Nic takového ovšem Karla neomezovalo, pročež se nezadržitelně řítil za svým cílem. A světlo bylo stále blíž.

 Karel se probral z bezvědomí. Pokud se vůbec může duše cítit rozlámaná a potlučená., ta jeho se tak právě teď cítila. Všude kolem byla tma a ticho.

Bez ohledu na otřes, který právě podstoupil, se Karel pokusil shromáždit vzpomínky a vybavit si, co se vlastně stalo. Zemřel. Objevil se tunel. On jím prolétal. A pak....poznání se dostavilo stejně prudce jako onen zdrcující zážitek a Karel náhle věděl.

 Už navždycky si bude pamatovat, že světlo na konci tunelu může být  i vlak...