Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

peklo kazdym dnem
datum / id17.09.2002 / 61428Vytisknout |
autorcream
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno881x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
ciao lidi ... tak som zas jednou vecer nemohl usnout a tohle som tim padem vymyslel ... berte to s rezervnou.
jo a omlouvam se za preklepy ... ja to nechavam vyhradne na KONTROLE PRAVOPISU :-(((((
peklo kazdym dnem

Tma obklopovala všechno kolem. Člověk si nevyděl ani na špičku nosu. Vlhkým vzduchem se linula nasládlá vůně hnijícího masa. Juan se pomalu probíral. Hlava ho bolela jak střep a nemohl se ani pohnout. Tak takovou kocovinu jsem ještě neměl, napadlo ho v prvních okamžicích. Když se konečně vzpamatoval uvědomil si, že sedí svázaný na staré dřevěné židli. Dost tvrdé a nepohodlné židli. Pokusil se pohnout, ale několik smyček konopného lana mu nedovolovalo víc pohybu než pohnout zápěstím. Lana se mu zařezávaly do hrudníku a do krku.

Za Juanovými zády se ozvalo kovové zachrastění. Zvuk nechával poznat, že někdo odemykal zámek a otvíral těžké kovové dveře.

Cvak. V prostoru se najednou rozlila oslňující zář. Juan byl přinucen zavřít oči. Slyšel jak se k němu zezadu blíží kroky několika párů nohou. Když přišli před Juana, otevřel oči. Okamžitě je opět zavřel a po chvíli se je znovu otevřít. Díval se před sebe jen úzkou štěrbinkou jednoho oka. Během několika okamžiků se odvážil pootevřít i druhé oko. Když jeho oči přivykly světlu rozhlédl se okolo sebe. Jeho postavení mu neposkytovalo moc prostoru. Zjistil pouze že je ve velké hale bez oken. Po levé straně zahlédl koutkem oka hromadu harampádí a kovových skříní na nářadí.

Jeden z mužů před ním lehce zakašlal, aby připomněl spoutanému muži, čemu má věnovat pozornost. Juan se podíval přímo před sebe.

Stál před ním muž černé pleti. Mohlo mu být asi tak kolem 40. Byl štíhlý a na sobě měl dobře padnoucí černý oblek. Kruhy pod očima jen zdůrazňovaly jeho nenávistný pohled. Williem Jackson měl po obou stranách měl asi o dvě hlavy vyšší společníky s rameny jako dvoudvéřová skříň ve stejně elegantních černých kvádrech.

“Tak pane Salvatore! Nejspíš všichni víme proč jsme se tu dnes sešli!” řekl naprosto nevzrušeně, jakoby mimovolně černý elegán.

“Co chceš ty PRASE! Hleď si svých kšeftů!” odsekl Juan.

“Ale no tak, pane Salvatore. Co vám říká XA428P!”

“Co?”

“XA428P! A nebudu to už opakovat. Ponižuji tím sebe i vás!”

“Jestli mě chceš nasrat tak s tím pokračuj!” Juan pomalu začínal být nervózní.

“Osmaosmdesátiprocentní koncentrát drogy vyvinuté před několika lety vládou. Původně měla být rozšířena v zemích třetího světa, ale potom z toho nějak sešlo. To nás ovšem teď nemusí trápit,” Jackson si pozvzdechl. “Z deseti mililitrů se dá po naředění udělat dávek za 32 milionů!”

“A co s tím mám společného já?” rozkřikl se Juan.

“Ty? Ty si teď klíčový prvek v mém plánu. Ty víš kam to Robert zašil!” tiše pronesl Jackson a zřetelně při tom artikuloval rty.

“Robert? Kdo je Robert?!” tvářil se nechápavě Juan. “Neznám nikoho podobného!”

“Ale no tak! Pane Salvatore, nedělejte si to těžší než je nezbytné.” Jacksonovy kruhy pod očima přitom dostaly ještě hrůzostrašnější odstín jak se Jackson odklonil hlavu ze světla a přes obličej se mu rozlil stín. “Ale je to vlastně vaše věc. Carlo už vám domluví!” Jackson se usmál ták, že by z toho zbledl i starý dobrý Michael.

Jakmile Carlo uslyšel svoje jméno a zvedl hlavu od rezavého barelu ve kterém mezitím rozdělal oheň. Zašklebil se na svého šéfa a ten mu ustoupil z cesty.

Carlo z plamenů vytáhl pohrabáč. Prohlídl si jeho zahnutý konec a opět ho vrátil do plamenů.

Přistoupil k Juanovy a Jedním škubnutím mu roztrhl pravou nohavici po cele délce a odhrnul látku tak aby odhalil Juanovo stehno.

Znovu odešel k ohni a vyndal pohrabáč, který už byl rozpálen do rudo-oranžova. Pomalu se rozžhaveným kusem železa blížil k Juanovi. Ten jen několikrát nasucho polkl.

Poslední co Juan viděl, byl Carlův rozšklebený ksicht. Potom jeho tělem projela nesnesitelná bolest a oči se mu zalily slzami. Smrad škvařící se kůže se mu vedral do nosu.

Když utichla ozvěna výkřiku, Jackson se podíval Juanovy do obličeje ještě pořád zkrouceného právě prožitou zkušeností.

“Takže?”

“Ty hajzle…” zasyčel Juan.

Juana spálili ještě několikrát, na nohou, na břiše a na levém ramenu. Když už si myslel, že si začíná zvykat, znovu k němu promluvil jeho věznitel.

“Pane Salvátore, opravdu mě mrzí, že mě nutíte zajít tak daleko!” zamračil se, “Nechám Vám trochu času na rozmyšlenou. Zatím si s chlapci zaskočím něco zakousnout!”

Juan zůstal sám. Třepal se zimou. I když se tomu divil, protože už dva dny nic nejedl, několikrát se pozvracel. Mezi slabými chvilkami se snažil aspoň trochu přemýšlet. Napadalo ho několik otázek. Proč chce William Jackson XA428P, to bylo docela zřejmé. Další otázky už tak jasné nebyli. Proroč si Williem myslí, že v tom má prsty právě on. Jak se taková nicka jako Robert Jey Stransky dostal k XA428P. A co to XA428P doprdele vlastně vůbec je!!!!

Znovu s ním zatřásla zimnice a ještě jednou se vyzvracel, nemohl se pořádně předklonit a tak mu zvratky stékali po rozervané košili do klína. V tom za sebou opět uslyšel, jak někdo otvírá plechová vrata.

Jackson rychle přeběhl před Juana. Kývl na svoje dvě gorily, aby zůstali stát vzadu. Naklonil se nad Juana, vytáhl z kapsy kapesník a se znechuceným úsměvem mu otřel ze rtů zbytky zvratků. Kapesník odhodil a ruku si otřel o kalhoty. Ne snad proto, že by ji měl špinavou, jako spíš proto aby tím gestem vyjádřil své pobavení nad Juanovým stavem.

“Pane Salvatore, trochu jsem o vás přemýšlel a došel jsem k závěru že vaší spolupráci si budu muset trochu pojistit. Když nedáte na moje rady, snad vás přemluví vaší blízcí.” Jeho ironický úsměv byl téměř nesnesitelný. “Chlapci, přiveďte JI!”

Carlo se svým pomocníkem přinesli před Juana mladou ženu. Jackie, sestra Joan, Juanovy ženy. Když Joan zemřela, Juan a Jackie se hodně sblížili. Oba velmi truchlili nad ztrátou milované sestry a manželky.

“Ty parchante!!!!” chtěl vykřiknout Juan. Zvuk, který z něj vyšel se však víc podobal nářku sloního samce, kterému lovci ještě zaživa řežou jeho krásné majestátní kly.

Když Carlo pustil Jackie na zem, okamžitě se jí podlomili nohy a padla na kolena. Juan ještě několikrát nasucho polkl než dokázal něco říct.

“Ty hajzle, proč jí to toho zatahuješ?! Proč si to nevyřídíš se mnou?!”

Carlo se sklonil k Jackie a nožem přeřízl pruh špinavé látky, kterou měla Jackie omotanou kolem úst.

Jackie vyplivla chuchvalec, který měla narvaný v puse. “Juane,” vzdychla, “Do čeho si nás zase dostal …”

Než stačila domluvit Carlo jí znovu nacpal do pusy roubík a pevně utáhl kus špinavého hadru Jackie za hlavou. Odněkud podal židli Jeckie na ni posadil.

Jackson se podíval na Juana a potom se naklonil se k Jakie. Jednou rukou jí podržel hlavu a přitiskl svou tvář k její. Druhou rukou jí pohladil po stehnu a rukou zajel hluboko do jejího klína. Celou dobu se přitom díval na Juana, který zatím neřekl ani slovo.

Jackson zkřivil obličej do šíleného úsměvu a pošeptal k Juanovi: “Věř tomu, že to co si dneska zažil, byl jen zlomek z toho co Carlo umí!” Prudce se postavil. Chytl Jackie pod bradou a dodal, že Juan na osmnáct hodin na to, aby našel Robert Jey Stranskyho a přinesl od něj jistou zásilku.

Auto prudce zabrzdilo. Carlo strhl Juanovy pásku z očí a vyhodil ho na chodník. Juan chvíli jen ležel na zemí. Spáleniny ho pořádně bolely a navíc z nich začal vytékat hnis smíchaný s krví.

Když se postavil na nohy, rozhlédl se aby zjistil kde vůbec je. Dlouhá, prázdná ulice působila stísňujícím dojmem. Šedivé a oprýskané fasády domů, rozmlácená okna a spousty odpadku ji lemovaly s obou stran. Na ulici nebyl ani živáčka, jen vít tu honil několik igelitových sáčků a v přítmí jedné boční uličky se praly dvě krysy.

Juan prošel několik ulic aby se dostal do živější části města. Z telefonního automatu v jedné zapomenuté stačnici podzemní dráhy zavolal Sonymu, aby mu přinesl nové šaty a lékárničku.

Juan zajistil dveře násadou od smetáku a postavil se před zrcadlo a pomalu si začal rozepínat košili. Když Sony uviděl Juanovy zranění zamrazilo ho v zádech. Když se vzpamatoval, podal Juanovy tampón namočený v kysličníku.

“Chlape, co ty pořád děláš?”

“To víš, mám přece talent dostávat se do průserů.” usmál se ironicky Juan a odtrhával si přitom kousek spálené kůže. “Ale tentokrát jsem v tom opravdu nevině. Nevím jak si Williem Jackson vzpomněl zrovna na mě. Proč zrovna já bych měl vědět kam se Robert zašil.”

“No toho jsem už přes týden neviděl! Vlastně mi to nepřišlo ani moc divný. Až teď, když to říkáš jsem si to uvědomil. Vždycky se tak dvakrát do týdne ukázal v putyce a vykládal všem jaký právě rozjíždí nějaký velký kšeft!” Sony se na chvilku odmlčel. “Myslíš, že tentokrát opravdu na něco kápl?”

“Vypadá to tak,” přikývl Juan a utrhl si kus náplasti aby si přilepil kus buničiny přes spáleninu na stehně. “Nevýš, kde by mohl být?”

Sony zavrtěl hlavou.

“Měl nějaký příbuzný?” Zkoušel dál Juan.

“Vím akorát o jeho matce. Měla by mít farmu za městem. Ale Robert se s ním moc nestýkal.”

“No aspoň něco.” povzdychl si Juan. Oblekl se, staré oblečení smotal do malého baličku a zahodil je do koutu pod umyvadlo. Sony mu ještě popřál hodně štěstí a rozloučili se.

Juan vystoupil z auta. Ještě se chtěl naklonit dovnitř aby poděkoval řidiči za svezení. Auto se ale už rozjelo a zmizelo v oblaku prachu.

Když se prach usadil prohlédl si Juan okolní krajinu. Slunce se pomalu sklánělo k západu a Juan stál na polní cestě vedoucí k polorozpadlému venkovskému stavení. Po pravé i po levé straně se táhly louky, které v dálce lemoval les.

Vykročil směrem k budovám. Domek vypadal prázdně, Juan několikrát zabušil na dveře, ale nikdo neotevíral. Obešel dům a zadem prošel k velké dřevěné stodole. Vrata byla otevřená a Juan vešel dovnitř. Uprostřed stál rezavý, podomácku vyrobený traktůrek a ve vzdálenějším koutě stálo několik beden.

Juan pomalu procházel po hliněné podlaze a prohlížel si obrovské pavučiny na trouchnivějících trámech. Cele místo vypadalo zpustle a ponuře. Tísnivé ticho bylo náhle přerušeno. Juan se ohlédl, aby zjistil co nenadálý hluk způsobilo. Pootevřenými vraty vyběhl ven veliký kocour, který se asi právě vyrazil za noční zábavou. Juan si vzpomněl na scény z hororů, na které chodil do kina jako malý kluk. Hned se však v duchu usmál nad svou pošetilostí. Otočil se zpátky a pokračoval v průzkumu místa, které v něm, naprosto nelogicky, vyvolávalo stále temnější představy.

Stále v něm rostl pocit že je sledován. Z ničeho nic se prudce otočil. Proti němu stál Robert, oblečený jen ve starých montérkách. V rukou pevně svíral násadu krumpáče.

“Co tady chceš?” rozkřikl se.

“Co asi! Myslíš si, že jsem přišel jen proto abych s tebou přátelsky poklábosil!” zavrčel Juan.

“Tady nic není!” zaječel Robert jako šílenec.

“Nedělej fóry! Dobře víme co tady schováváš. Nevím sice jak si k TOMU přišel, ale jde po TOM dost lidí!”

“Zítra To protodám Viktorovi. Mám s ním schůzku pod starým mostem.” Robert při své ješitnosti nedokázal dlouho něco utajit. Celý život byl nula a teď byl přesvědčený, že konečně něco dokázal. “Dostanu za to třicet tisíc. Konečně budu moc koupit mámě všechno, co si vždycky přála!”

“Neblázni! Tvoje matka je už rok mrtvá! Řekl mi to stařík co mi sem ukázal cestu!”

“Jen máma mi vždycky věřila,” Robertovi začal přeskakovat hlas. “Všichni ostatní si mysleli, že jsem úplná nula. Jen ONA mi vždycky věřila…”

Najednou se Robert rozmáchl a s krumpáčem v ruce se rozběhl proti Juanovy. Juan uskočil. Robert se otočil ohnal se po Juanovy. Juan se jeho útoku opět vyhnul. Robert divoce máchal krumpáčem kolem sebe a nutil Juana k ústupu. V tom Juan narazil do stěny. Neměl už kam ustoupit. Robert se znovu prudce rozběhl proti Juanovi. Nahmatal vidle opřené o zeď a nastavil je proti slepě se řítícímu Robertovi.

Robert se zastavil těsně před Juanem. Pustil krumpáč z ruky. Na rtech se mu objevila krev, a stékala mu dál na bradu. Podlomili se mu kolena a svalil se na zem před Juana, v místu kde mu vidle vnikly do břicha se pomalu rozpíjela na látce rudá skvrna.

Plechovku s XA428P našel Juan v kuchyni v domě. Byla omotaná v hadru a nacpaná za drtičem odpadků.

"Tak to by chom měli!" zamumlal si pro sebe...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.10.2002 00:00:00dát kritice tipSeregil
Velmi dobře podáno, těším se na pokračování - jestli bude. Co bych vytkl je ta gramatika (no psal jsi v úvodu, tak to nechám), sloh je dobrý - je to čtivé, řekl bych až strhující a těch pár nevychytaností, to je oběť můze... Čili máš můj tip.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor