O slunci...

"Ale notak, pane. Nemračte se, sic slunce nesvítí, ale přesto hřeje naši duši. Cítíme a vnímáme ho, a proto máme úsměv na tvářích..."

Slunce je krásné a hřeje na srdci, však co platné to jest, když na duši je stín, má paní? Jak vesel mohu být, když jedině slunce není na blízku mi?

"Slunce je všech a zároveň nikoho. Ono samo si určuje svou cestu a my musíme jít za ním a stále doufat, že ho jednou přece jen spatříme a budeme šťastní..."

Ty slunce znám, má paní, a ač hřejou na srdci pak spálí duši na popel...

Má duše už má mnoho ran na to aby ustála další...

Věřím a ani nevíte jak silně, ale poslední dobou je osud až směšně krutý a vždy, když už věřím, že jsem zahlédl slunce mezi mraky, jdu tak blízko a tak otevřeně, že se vždy nakonec ošklivě spálím. Duše nedokáže unést tolik šrámu a her s nejistým koncem... Nejste si jistá zatím ani sama sebou a já už nesnesu břémě nejistoty. Jste ale stejně jednou ze sluncí co dokáže hřát celý život, byť jsem pocítil jeho paprsky jen na jediný den...