Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Okamžiky

06. 10. 2002
1
0
1107
Autor
Jenda

Okamžiky .. jen okamžiky, ale tak skutečné, tak pravdivé.. Sám, avšak probuzený ze spánku nevědomosti života, prázdného bytí jsi lehký jako pára červánku, jenž se neustále barvou slunce sytí. Vteřiny let, co trvají staletí, náhlá věčnost, božskost, zrození. Tvá mysl máchnutím křídel doletí k slunci, kterého náhle není – vždyť ty sám jím jsi – Jsi šťastný, miluješ vše okolo sebe a vše – cítíš – náhle miluje i tebe. Odpouštíš všem, neboť nikdo není vinen za břemeno osudu, za křivdu slov i gest, vidíš cestu z bludiště, vidíš mnoho cest, míjíš neštěstí času, aniž bys byl míjen. Duše se vzepjala ke strašnému výkonu, po obsáhnutí světa zkouší obsáhnout sama sebe - a hle, zář mizí z oblohy, tělo padá na zem, vteřina uběhla, vrátil se čas. Kéž by byly delší ty okamžiky, abys nezapomněl, než si uvědomíš ! Okamžiky .. jen okamžiky, ale tak skutečné, tak pravdivé.. Sám, avšak probuzený ze spánku nevědomosti života, prázdného bytí jsi lehký jako pára červánku, jenž se neustále barvou slunce sytí. Vteřiny let, co trvají staletí, náhlá věčnost, božskost, zrození. Tvá mysl máchnutím křídel doletí k slunci, kterého náhle není – vždyť ty sám jím jsi – Jsi šťastný, miluješ vše okolo sebe a vše – cítíš – náhle miluje i tebe. Odpouštíš všem, neboť nikdo není vinen za břemeno osudu, za křivdu slov i gest, vidíš cestu z bludiště, vidíš mnoho cest, míjíš neštěstí času, aniž bys byl míjen. Duše se vzepjala ke strašnému výkonu, po obsáhnutí světa zkouší obsáhnout sama sebe - a hle, zář mizí z oblohy, tělo padá na zem, vteřina uběhla, vrátil se čas. Kéž by byly delší ty okamžiky, abys nezapomněl, než si uvědomíš ! ..kdysi dávno, v okouzlení Březinou, Nietzschem a Jitrem kouze¨lníků..

 

 

Okamžiky

 

.. jen okamžiky, ale tak skutečné,

          tak pravdivé..

 

Sám, avšak probuzený ze spánku

nevědomosti života, prázdného bytí

jsi lehký jako pára červánku,

jenž se neustále barvou slunce sytí.

Vteřiny let, co trvají staletí,

náhlá věčnost, božskost, zrození.

Tvá mysl máchnutím křídel doletí

k slunci, kterého náhle není –

vždyť ty sám jím jsi –

Jsi šťastný, miluješ vše okolo sebe

a vše – cítíš – náhle miluje i tebe.

Odpouštíš všem, neboť nikdo není vinen

za břemeno osudu, za křivdu slov i gest,

vidíš cestu z bludiště, vidíš mnoho cest,

míjíš neštěstí času, aniž bys byl míjen.

Duše se vzepjala ke strašnému výkonu,

po obsáhnutí světa zkouší obsáhnout sama sebe

- a hle, zář mizí z oblohy, tělo padá na zem,

 vteřina uběhla, vrátil se čas.

 

Kéž by byly delší ty okamžiky,

abys nezapomněl, než si uvědomíš !

 

 

 

 


Mozart
08. 10. 2002
Dát tip
myslím, že je to úchvatné... tip.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru