Navěky

Na starém hradě, co vznešeně se tyčí proti noční obloze,

pověstmi opředený tajemný kastelán svá léta dožívá,

s postavou shrbenou, někdy vypadá už dost uboze,

v jeho očích však věčné mládí záhadně se usmívá.

Zasněně vzpomíná, když hosty provádí hradem,

na příběh o dvou dětech, co kdysi tady spolu rostly,

na tu prastarou pověst, která ze zdí čiší s chladem,

jak v tmavých zákoutích ve svých přáních srostly.

Na pohádku o těch dvou, co navěky po chodbách tu běží,

ozvěnu jejich kroků, něžné dotyky a rozcuchané vlasy,

nelze zapomenout na krásný sen, co zmizel ve vysoké věži

odkud za měsíčních nocí dodnes slýchá tiché hlasy.

Po dlouhém dni, když bdí a nemůže spát,

možná víc než málo ten příběh mohl znát…