Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mít rád..
datum / id15.10.2002 / 63827Vytisknout |
autorCat
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno608x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
Mít rád..

Kdysi mi jeden člověk, který pro mě hodně znamenal, řekl, že život nemá smysl, když člověk nemiluje. V té době jsem mu odporoval, jak to jen šlo. Nevěděl jsem totiž že se člověk může zamilovat do věcí, činů, nejen do žen. Tak tedy zamiloval jsem se, miloval jsem svou práci, miloval jsem své okolí, svou společnost, miloval jsem a miloval. Naučil jsem se také tolerovat, nenávidět, protestovat, bránit se, naučil jsem se spoustu věcí během svého života. Života, který byl zvláštní asi jen tím, že jsem nikdy nemiloval ženu, ba ani muže, prostě byl jsem tak zvaný jezevec. Neměl jsem nikdy vnoučata, ani děti, a přesto si troufám říci, že můj život měl smysl. Asi se ptáte, v čem byl smysl mého života, když jsem byl sám. Byl prostý a jednoduchý, zasvětil jsem svůj život vědě, poznával jsem psychologii, filosofii, poznával jsem lidské tělo, lidskou duši. Ano, byl jsem lékařem, celý svůj život jsem léčil duševně choré. Byli pro mě něco jako pevnost, kterou musím dobýt, zjistit, proč jsou takoví, jací jsou. Proč jsou uzavření do sebe a nevnímají okolí, co je k tomu vedlo, proč chtějí ubližovat a vraždit. Zajímalo mě všechno, všecičko co jsem se mohl dozvědět. Vím, zní to asi divně, většina lékařů nejde až do úplné hloubky problému a snaží se jen léčit, nemají na to čas při velkém množství pacientů. Já se však rozhodl, že půjdu nejhlouběji, jak to jen jde, založil jsem tedy svou vlastní kliniku. Za celý můj život prošly touto klinikou stovky pacientů, od vážných případů až po ty méně vážné. Lidé, kteří se psychicky zhroutili rozpadem manželství, partnerského vztahu, z úmrtí někoho z blízkých, jsem zařazoval do skupiny méně náročných a méně vážných případů. Snad proto jsem tenkrát poznal, jak dokážou být lidé zlí a špatní, jak dokážou ubližovat svému okolí. Přišla za mnou dívka, mladá krásná dívka, která potřebovala poradit. Její otec zemřel a po jeho úmrtí se matka znova vdala, klasická story, která se odehrává velmi často. Ovšem tento příběh nebyl tak častý, jak by se zdálo. Klára, to byla ta dívka, dokud její otec ještě žil, byla velmi tvrdě vychovávána ve snobské rodině, to smíš, to nesmíš, to se rodině hodí, nehodí. Neměla prakticky žádné dětství. "Na co prý dětství, není potřeba", říkával její otec, ale i přesto ho měla ráda, věděla že se na něj může spolehnout. Za to její matka ji, jak říká, nenáviděla, vždycky jí dávala za vinu, že když se narodila, ukradla jí krásu a mládí, ukradla jí manžela, který teď raději trávil čas se svou dcerkou. Její matka, řekl bych s klidným svědomým, byla klasickým případem hysterie. Klára se čím dál tím víc upínala na svého otce. Když se potom dozvěděla, že je nemocen a umírá, rvalo jí to srdce. Otec věděl, jak je Klára nesamostatná, věděl, že sama s matkou nevydrží. Rozhodl se tedy, že ji provdá. S tím Klára souhlasila, i když věděla, že to nebude z lásky, přesto nechtěla zůstat sama s matkou. Otec tedy začal pracovat na provdání své dcery, našel jí několik nápadníků, kteří byli z dobrých rodin a dosud svobodní. Kupodivu, což se nestává tak často, si Klára vybrala a zamilovala se. Otec cítil, že je odsunut na druhou kolej, ale byl klidný a věděl, že teď už se o ni bát nemusí. Svatba se konala poměrně brzy a Klára byla tou nejšťastnější nevěstou pod sluncem. Po roce se jí narodila holčička. Otec byl šťasten, dočkal se ještě vnoučete, ale dva měsíce na to ho nemoc skolila a on zemřel. Matka Kláry ale vůbec nehodlala svého manžela oplakávat a začala shánět jinou společnost. Chápal jsem, proč Klářina matka nechtěla být sama, ale nikdy jsem nepochopil to, co udělala. Vím, nebyla to jen její vina, ale donutila manžela Kláry, aby se s ní rozvedl, prý mu za to dala peníze, a to jen proto, že ho chtěla pro sebe. Ano, Klára skončila u nás po pokusu o sebevraždu, tento pokus ji stál její dítě, které je dnes vychovávané v ústavu, a její bývalý manžel dnes žije s její matkou. Ptám se tedy, co by měl člověk ve svém životě nejvíce milovat - svobodu, svého partnera, věci nebo činy? Ano, ale jen do určité míry, nejvíce by se měl naučit milovat sám sebe.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.10.2002 00:00:00dát kritice tipAlgaranna
zarucene...*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor