Ponížení

Je nevlídný podvečer a linkový autobus polyká kilometr za kilometrem. Po všech nepříjemnostech, co zvířily klidný běh našich dnů, čekám na to, až budu ve tvé blízkosti. Vím, že pak mi bude dobře.

Stala jsem se terčem vybité zlosti a žárlivosti, která nemá opodstatněný důvod. Můj vnitřní klid se ztratil v nedohlednu. Těkavé myšlenky mi běhají myslí a nevím, jak tomu zabránit.

Už se nemůžu dočkat, až autobus dojede na cílové autobusové nádraží a já se utopím v moři příjemných chvil. Konečně! Autobus se s trhnutím zastaví a lidé se tlačí ven. Nechám všechny vystoupit a s tichým "Nashledanou" směrem k unavenému řidiči jdu vstříc příštím okamžikům.

Hledám tě mezi nezvykle velkým počtem lidí, kteří se mi pletou do
výhledu. Po chvíli se zarazím a nemůžu uvěřit svým očím. Čekáš tu na mě, ale ne sám, jak jsem si myslela, ale s osobou, co mě nazvala tím "hnusným psiskem". Mám ohromnou chuť otočit se na podpatku a zmizet. Je však pozdě - zahlédls mě.

Nadechnu se, snažím se si namluvit, že vlastně o nic nejde a čekám, až ke mě dojdeš. Se zmateným výrazem ve tváři a smutnýma očima mi nejistě přeješ všechno nejlepší k narozeninám, políbíš mě a podáš pugét růží. Než se stačím rozkoukat, přijde ONA. Nastane tíživé ticho, které přeruším svým "Nepředstavíš nás?".

Hned pochopím, že jsem to neměla dělat. Ještě než jsem ta slova
dořekla, vytrhla mi pugét růží z ruky a hodila ho na zem. Nechápajíc, co se děje, se na tebe podívám a čekám na vysvětlení. Dřív, než mi stačíš odpovědět, vrazí mi políček. Těžko zadržím slzy ponížení a vztek. Snažím se s chladnou hlavou dojít k nějakému závěru, ale tváře mi hoří rozčilením.

Nevzmůžeš se na to, aby ses mě před NÍ zastal, a tak odcházím. Asi
je nám to takhle souzeno...

13. 10. 2002