Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePak a předtím
Autor
Dirty
stačí si jen vybrat svůj svět
Isabel už nechtěla být dál sama, ale taky věděla, že cokoli co se jí zrodí v hlavě a bude se chtít zhmotnit na papír, rozplyne se jako vyfouknutý dým.
Začalo pršet a na okap dopadávaly první a zároveň poslední kapky. Bylo hodně hodin, ale nešlo to spát. Už jenom proto, že za chvíli bude zítra a Isabel věděla, že stačí tak málo a vteřiny noci budou pryč. Nastane
pak, a předtím jakoby ani nebylo. A dny přece tak rychle ubíhají!Isabel taky napadlo, že dát čemukoli nějakou formu je hrozně těžké! Vlastně to musel být výkon vymyslet příběh, byť jen o zákaznici, která si každé ráno chodí kupovat rohlíky a podmáslí. Proč zrovna podmáslí? Ani Isabel to nevěděla, bylo to však první co ji napadlo.
Probudila se do zítřejšího rána zrovna, když jí její otec vybíral léky. Stejně jako včera. Pokaždé, tedy dvakrát, viděla jen jeho zadnici a záda sklánějící se k otevřené skříňce. Isabel si myslela, že šustí schválně, protože ho štve, že ona nemusí vstávat zatímco on je na nohách už hodinu. O
točila se a dělala, že spí. Zavřel se za sebou dveře.Probudila se v deset hodin a byla šťastná, že je tak pozdě. Oblékla se do volného oblečení, které měla ráda a šla nakoupit s černými řasami. Po dlouhé době byla zas venku a to ji tak trochu děsilo. Musela totiž lehce vklouznout do přítomnosti, které se celý týden bránila. Vzduch byl měkký a příjemný, ale to světlo…odráželo se od baráků, domů a paneláků, od výloh kočárkáren a od deštných pralesů skrývajících se v kalužích. Nebylo to moc příjemné, ale ko
neckonců takový život je.Když přešla lávku oddělující území dělníků na stranu těch ostatních, oddechla si, protože za sebou měla část cesty. V obchodě probíhalo vše tak jak mělo. Lidé ještě pořád stáli u pokladen, aby vybrané zboží zaplatili. To se tak ča
sto nevidí.Horská voda z kohoutku ji naplnila vanu. Byla nádherně modrá a taky příjemně teplá. Ponořila se do ní i s vlasy, které se jí lepily na ruce. Otevírala pod vodou oči a dívala se do světel. Plula a poslouchala přitom pěnu ze šampónu, která jí před chvílí stékala po zádech a jejíž zvuk byl tak zřetelný, že na něj nemohla zapomenout.
Pod okny zazněly operetní sonáty a Isabel se zasmála. Měla pocit, že když zavře oči a znovu je otevře, ocitne se ve Francii. Nezkusila to, protože věděla, že se to n
estane.Za záclonou se zhasínalo a zase rozsvěcelo Slunce a s každým takovým to pohybem, jakoby se něco změnilo. Přicházely nové a nové okamžiky a ty staré se ztrácely jako vypařená voda.
Vzala si zrcadlo a pozorovala svoje panenky. Oko je naprosto fantastický vynález
. Je to změť různých odstínů jedné barvy a uprostřed toho všeho je černý kruh, něco jako černá díra, která pohlcuje svět svými subjektivně objektivními pohledy.Je podzim a stejně jako zima jsou tyto dvě období tak nějak neosobní…jakoby se vzdalovaly, jakoby by byly cizí a přitom k nám patří jako nikdy.
V Isabelině hlavě se pomalu usazovaly příjemně vzdálené tóny a přiváděly jí tak do prazvláštní melancholie, kterou ztěží dokázala popsat. Byla plná na to, aby vybouchla, ale zároveň prázdná a uzavřená nádoba, do které se nedostane ani špetka střelného prachu. Ptala se po smyslu toho všeho a nedokázala si odpovědět.
A to by možná mohl být dobrý konec všech začátků…
Za všechno totiž může měsíc…