Nemysli na úděl.

Je to z mé složky experimentálních automatických básní.

Nemysli na úděl – i ten je jako možnost že bůh zapomněl neudělitelným, rozbitý v zrcadle, skrčený mezi osudem a neosudem a zbývá jen prázdná rakev slova k rozpadnutí sdělná stlučená hřeby až sem od přivaleného sudu právě jak kočka – v devátém naražení. Taky si předříkáváš – ale nač to? Mlčet to vše znova vrbou a nechat krvácet i tak už mlčenlivou hudbu? Nesmíš potratit svou smrt své narození zpět – možná ještě mlží okna někde v přízemí s tajně umírajícím a můra dopisuje svou paměť upouští ji ve skle - ale průhledná práce a průhledná neschopnost VIDĚT přesto: a ty ještě nevíš: jako by bůh byl zázrakem - zdržuje se gramatikou smrti.

---