Nesmrteln0

S panenkou si dívka hrála –

na hlavičce pravé vlasy,

po mamince, pěkná, stará…

Jak při hraní vykládá si,

malý knoflík perleťový

pod truhlu jí zapad asi.

Temno stínu neodpoví,

namáhá si marně oči,

hmat je lepší, než zrak soví.

Po ruce jí cosi skočí…

V dlani knoflík perleťový.

Její krev ho rudě smočí.

Co je pravda, co sen, kdo ví!

V spánku panna ránu saje.

K ránu další obraz snový:

Panenka odkopaná je!

Byť ke spaní uložena,

to si dívka pamatuje,

dřív než spánkem přemožena,

vždy ji do postýlky vkládá,

jak své dítě dbalá žena.

Ať jí nenastydnou na záda,

peřinku i pod trup vloží.

Sama to má také ráda…

Další noc má sen o hloží.

Škrábance jí panna saje.

Svými zoubky jako noži

trnů špičky vytahuje.

Hlava bolí, kalné ráno,

postýlka zrak přitahuje.

U panenky rozestláno,

před postýlkou – kapka krve!

Co se stalo, nepoznáno…

Rány svědí jako prve,

když pod truhlou cosi seklo,

rozškráblo jí dlaň do krve

Zatvrdilo se, nezměklo

srdce dívky odhodlané.

I kdyby se peklo vzteklo,

uvidíme, co se stane!

Nití spoutá pannu v noci

uzly, z nichž se nedostane.

Pod truhlou se dějí věci!

Praskání a rachot sílí.

Pouta povolila přeci…

Dívenka spí, ve snu šílí.

Z pod truhly se kdosi souká…

Něžnou tvář si těžko zmýlí…

Dívka na panenku kouká!

Chladné ruce zrak jí skryjí.

K posteli ji nití poutá.

Modlitby se skutkem míjí…

„Můžou roztrhnout ta pouta,

jenom ty, co věčně žijí!“

Od panenky zní hlas z kouta…

Když nad dívkou naklání se,

z šatů vůně – vyschlá routa…

„V našem rodu vypráví se,

nesmrtelné že jsou ženy.

Po přeslici podědí se

na hrdle matek znamení!“

Bledá panna dívku líbá,

vlhce, chladně – pach podzemí.

Do očí se zblízka dívá,

panenku s pravými vlasy

– Dívce pokoj do tmy splývá. –

Bledá v náruč ukládá si.

– Dívka padá v těžký spánek. –

Panna s pannou povídá si.

Nad ránem ji vzbudí vánek.

Ložnicí vál uzavřenou;

v oknech kliky, v dveřích zámek…

Přec se v noci stala ženou…

U postele špulku nití

na mnohokrát roztrženou.

Před zrcadlem děs ji zchytí.

Pleť hrdla už není hladká!

Dva rubíny se tam třpytí…

Takové, co měla matka.