Pozoruji stíny na zdi

Pozoruji stíny na zdi

Pozoruji stíny na zdi

a snažím se v nich rozeznat Tvou siluetu

Stýská se mi.

Moc.

Strašně.

Strašně moc.

Jsem z toho všeho smutný, že bych nejradši brečel.

Ze své pitomé nemoci

a z odloučení.

Tělo mi léčí a duši přitom ničí

ta strašná samota

a stesk

a vztek.

Naivně si představuju

jak přijdeš,

usměješ se

a já budu rázem zdravý

Protančíme pak spolu celou noc v čardášovm rytmu

v nějaké nóbl vinárně na předměstí,

kde nikdy nemejí skleničky,

neboť je hosté rozbíjejí o krbovou římsu,

ó, jaká dekadence,

a kde vyhrává až do bílého rána 

černá cikánská kapela.

Směješ se

a já se taky směju,

protože za chvíli budu rád,

když o holi udělám deset kroků.

Mám  vlastně radost,

že tady nejsi

a nevidíš jak ležím

a jak se sotva  hýbu

nebo jak se víc plazím

a belhám

a lezu

než jdu

a ono mi to patří,

za moje megalomanství

a život v sebeklamu

Jsem rád,

že mě nevidíš tak daleko od iluze,

kterou pro Tebe maluju

a zároveň bych si Tě tolik přál vzít za ruku

a požádat o hrnek čaje

Ten hloupý lživý obraz roztrhat

a jen tak obyčejně Ti říci - Mám Tě rád

Tak jsem Ti poslal alespoň zprávu

po poštovním holubu

jak moc mi chybíš  a jak moc Tě potřebuju

Doufal jsem, že tak bude třeba na světě smutku míň

a vůbec mi nedošlo,

že teď budem naopak smutní dva

Možná ta slova,

co jsi mi tuhle v tramvaji nestihla říci,

 nebudou  vůbec taková,

jaká si přeji slyšet

z Tvých drobných malinových rtíků

Ostatně

a co ta moje?

Třeba Tě vůbec nezajímám,

třeba mě vůbec nemáš ráda?

Konečně,  proč taky?!?

Zháším lampu a pouštím tranzistorák

mizerný básník tam cizími ústy zvrací své verše do hudby Doors,

veršíky stejně pitomé jako jsou moje

a navíc bez kapky citu

Bože, tak nízké datum a tak strašná míra dekadence

Vždyť se v ní utopíme!

Já vím, 

ještě je brzy na happyend, když komedie teprve začíná,

ale smát se už můžeme, ne?

Konečně,

když přežili jsme jedno hnusné století

a tohle druhé už určitě nepřežijem,

aspoň ne ve zdraví

Nikdo z nás

Nikdo, Jime Morrisone,

nikdo to tu nepřežije

Měl jsi pravdu,

prolhaný proroku

tisíciletí rocku

tehdy i dneska

na konci století

a na začátku roku

A právě proto snad

je mi tu v nočním tichu

všechno tak smutné k smíchu!

Nebo si zase lžu do vlastního vína z vlastní viny?