5

Je jarní odpoledne ,vítr vane příjemným studeným vánkem ,na zemi se válí pár osamocených lístků.Jdu po posekané louce připomínající anglický trávník.Na pravo vedle mě je alej bříz táhnoucí se do zapadajícího slunce a nalevo je vidět daleko na hory.Na obloze jdou červánky a slunce je už skoro za obzorem ,ale světla je pořád dost.Na trávě před sebou vídím zajíce.Je hnědý a silný.Hned jak mě spatří vyskočí do výšky a rozběhne se do nedalekého obilného pole.Co tady asi dělal?Zeptal jsem se sám sebe.Asi se jen zatoulal od své velmi početné rodiny.Ujasnil jsem si.A teď když se vrátí nikdo z jeho rodiny nebude chápat proč byl pryč.Nikdo ho nepřivítá ,protože nebude vědět jak a navíc když už by věděl jak tak by nevěděl proč.Ani on sám neví proč tady byl.Jestli ze smutku nebo z radosti ,nebo jen tak.Ani to by si vlastně nemohl říct.Tyhle pojmy vlastně vůbec nezná.,,Zajíci mají smutný život"vzdychl jsem a uslyšel kombajn který zbíral obilí a v dáli pět černých teček přibližujících se ke mě.Za chvíli přeběhlo pět zajíců přímo pod míma nohama a zmizelo v aleji.,,Aha"popsal jsem jedním slovem svou situaci.Možná šel také jen proskoumat terén a případná nebezpečí aby se mohli ukrýt před kombajny.,,Chtěl bych být zajícem.Mají vzrušující život."řekl jsem ,ale v podstatě jsem na zajíce nezměnil názor.Jen jsem si ho přispůsobyl.Pokračoval jsem v cestě k lesu který byl odsuď asi čtyři kilometry ,ale naštěstí převážně z kopce.Ohlédl jsem se spátky jestli je ještě uvidím ,ale ti už byli schovaní ve svém provizorním příbytku a nejspíš tam přebudou jen po období kombajnů a pak se vrátí na pole a tam si někde udělají stanoviště.Chtěl jsem se obrátit jenže jsem to nestihl a navíc by to byl nerozum protože jsem zakopl o krtinec a kdybych se obrátil tak bych spadl na nos.Takže jsem se sesunul po zádech k zemi a zalapal po vyraženém dechu.Neštěstí jsem ho rychle chytil protože to nebyla tak hrozná šlupa.Chvíli jsem ležel na zemi a díval se na mraky.Uviděl jsem spoustu tvarů ,ale nevím jek je možné že v některých knihách ten co se dívá na mraky vidí ovce ,nebo jiná individua ,ale já jsem viděl jen Maunt Everest a červánky.Líbilo se mi ležet na zemi takže jsem tam ležel ještě pěknou řádku minut.Zem začínala být studená a taky začínalo pršet.Vstal jsem a vidal jsem se šikmo k aleji abych nezmokl a zároveň došel do lesa.Chtel jsem dojít do lesa ,protože to byl můj cíl.Celí den jsem se rozhodoval jestli tam mám jít až sem se nakonec rozhodl že ano tak tam chci dojít i kdyby byla stoprocentní bouřka.Najednou jsem uviděl ohromný blesk který málem zasáhl dvěstě metrů vzdálený strom a hned nato asi desetivteřinoví ohlušující hrom.,,No,Někdy člověk musí změnit plány."řekl jsem na špičce jsem se obrátil a zamířil spátky.Udělal jsem asi deset kroků a zastavil jsem se.Váhal jsem.Chtěl jsem jít do lesa a zároveň jsem chtěl jít spátky domů.Les byl vzdálen tři kilometry a domov dva kilometry.Obrátil jsem se a zase spátky a pořád jsem váhal.Bouřka byla právě nade mnou a já jsem stále váhal.Bylo to tak stupidní.,,Je hrozná bouřka!Prší tak ,že to vypadá jako mlha!Mám trenky a třičko s krátkým rukávem a je mi zima!A rozhoduju se jestli poběžím domů nebo do lesa?!"řekl jsem ,ale neslyšel jsem v tom hrozném šumění deště vlastního slova.,,PŮJDU DO LESA!"vykřikl jsem co nejhlasitěji a překřičel jsem i padajácí kapky.Znovu jsem se obrátil a vyběhl jsem k lesu.Potom můj běh přešel v poklidnou chůzi .Podíval jsem se na nebe.Bylo černé a já viděl všechny ty prapodivné tvary a ty mi připoměli ta různá ,,individua,,.,,Chudáci zajíci."