Slepá víra

...nevím proč píšu, cítím se tak slabý, je to snad jen črta...a vystihuje snad jen to, že nemám chuť psát nerealistické reálno...

Probudil jsem se zpocený krví. Proboha zase
ta noční můra! Cítím tu lepkavou vlhkost, všude kolem
sebe, slámu z kavalce nalepenou na svém nahém těle.
Obličej choulím do dlaní, do čela mi padají dlouhé
chuchvalce vlasů - slepené a páchnoucí.
Vstávám a ve tmě bosýma nohama ochutnávám cestu
do kouta s vodou. Zkouším ze sebe smýt svou vlastní
špínu. Hnus, kterým jsem se sám potřísnil.
Voda je chladná, bez chuti a bez zápachu. Díky
Bohu za to. Jeden půlkrok vlevo nacházím každé ráno
potravu. Je chladná, bez chuti a bez zápachu,
díky Bohu za to. Jeden krok vpravo zeje
díra na výkaly. Chladná a páchnoucí - můj čich ale
již nevnímá. Díky Bohu za to.
Kdo je můj Bůh? Můj Bůh je můj Svět. Nenarodil jsem se,
byl jsem stvořen. Nežiji, existuji. Dýchám,
příjmám a vyměšuji v chladné a vlhké tmě. Můj
Bůh má šest stěn. Usmyslím-li si, na všechny mohu
pohledět pravou nebo levou rukou.
Nevím, proč existuji. Až do včerejšího spánku jsem
existoval bez myšlenek. Dýchal jsem, příjmal a vyměšoval.
Ale včerejší noční můrou se ve mně něco probudilo.
A dnes znovu. Musím na to pořád myslet. Co to jen
bylo? Zjevil se mi nový Bůh. Bůh, který byl viditelný
mnohem dále, nežli na délku mých očí. Nevnímal jsem
ho jen dotykem. Neumím to vysvětlit. Nebyl tmavý,
chladný ani vlhký. Byl příjemný. Má kůže zažívala
hladivý dotyk, aniž bych se pohyboval. Vnímal jsem
teplo, aniž bych ležel schoulený na kavalci. Sálalo
ke mně z horní stěny. Všude jsem cítil pohyb, vše
se se mnou roztočilo a já se probudil. S pocity
a myšlenkami. A teď se to stalo opět...
Už nikdy nebudu šťastný. Neexistuje způsob,
jak nemyslet a necítit. Netoužit po vysvětlení.
Ztratil jsem víru ve svého Boha. SLEPOU VÍRU.

---