Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sebepoznání

01. 11. 2002
3
0
832
Autor
Pierotka

Tak tuhle vecičku sem psala absolutně bezmyšlenkovitě a spontálně. Nejedná se o konkretní situaci, je to metafora k mému dosavadnímu životu. I když se to tak nezdá, vytáhlo mě to z dost drsný depky, která trvala už až moc dlouho...

Už je to tak dávno… Tak dlouho od chvíle, kdy jsi mě naposledy držel ve svém náručí. Chybíš mi. Moc! Vypil jsi všechnu mou energii, sílu, mládí, elán… Nyní se cítím jako prázdná nádoba. Historická vykopávka čekající na své objevení. Není to ironické, Když jsem byla s tebou, byla jsem tak živá! Nedokázala jsem si představit den, který bych strávila v šedi těch nudných 4 stěn mého ponurého pokoje. A teď? Nedovedu si představit den, kdy bych tuto šeď opustila…

Obraz na zdi se mi vysmívá. Je na něm mladá žena. Podobá se mi, alespoň si to vždycky říkával. Vypadá opravdu jako já, ale jen jako já v době, kdy jsem byla s tebou. Také jsem se smála. Nevnímala smutek a nedávala žádnou důležitost problémům. Dnes jsem jiná a jen ten obraz mě spojuje s tím čím jsem bývala. Změnila jsem se. Moc! Možná by jsi mě už ani nepoznal… Já sama sebe také nepoznávám. Jsem někým jiným, ale kým? Jsem o moc starší, moje tvář je neupravená, špinavá. Nedbám o ni. Proč také? Už ji stejně nelíbáš a můj nejčastější společník se na ni ani nepodívá. Všechna zrcadla jsou pokryta vrstvou špíny a prachu. Proto ji ani nemůže vidět… Mým jediným společníkem jsem já sama.

Přecházím od okna ke dveřím, ale hned se vracím a u okna zůstávám. Najednou jako bych cítila tvůj dotyk. Stejný jako v den, kdy jsme spolu byli naposled a kterým vlastně začal náš poslední rozhovor. Něžně mě chytáš za ramena a pomalu prsty sjíždíš k mému pasu. Stojíš za mými zády a objímáš mě.Oba mlčíme, jako bychom si byli vědomi toho, že je to naposled. Zavřela jsem oči…

Podlamují se mi kolena a padám na postel. Znovu otevírám oči, ale nejsi tu. Možná tě jen nevidím skrz slzy. S obrovskou nadějí si utírám zmáčené oči, ale opravdu tu nejsi. Ruce mi opět upadají a vzdávám svůj boj se slanými potoky. Necítím jedinou částečku svého těla. Snad jen mě na tvářích chladí koryta řek, ale ty pro tuto chvíli nevnímám. Vzdávám se, stejně, jako jsem se vzdala již miliónkrát od doby co jsi mě opustil.

Nikdy se nevzdávej! Heslo zástupů lidí. Proč? Vždyť vzdát se je často to nejlepší východisko. Vzdává se každý! I ty jsi se vzdával- mně… A vzdal jsi nás…To ti nikdy neodpustím!! Vzdal jsi se nás naprosto bez boje! Hajzle!! Smutek ve mně pro tuto chvíli usedá na dno cítění, ale na povrch vytlačuje hněv, zlost a vztek. Ta potvora na obraze proti mně se stále směje. Víc a víc! Její výsměch se stupňuje, obklopuje mě a dusí. Topím se ve výsměchu té ženy, kterou jsem kdysi sama bývala.Musela jsem být nesnesitelná…

Už zase se přede mnou objevuješ. Zase je tu náš rozchod. Opět mě opouštíš?! Víckrát už ti to ale nedovolím! Vrhám se na tebe a chci tě navěky umlčet, ještě předtím než to znovu vyslovíš… Mizíš mi mezi prsty.

Už nikdy, Nikdy, NIKDY! Rty bezzvučně opisují to jediné slovo “NIKDY”, zatímco zbytek mně samotné leží bezmocně a nehybně v koutě pokoje, kam dopadlo, když proletělo tvým, ve skutečnosti, neexistujícím tělem. Zoufale sleduji odkud na mě příště zaútočíš. Stále nehlučně opakuji “Nikdy, nikdy víc…” Nemám sílu ani vůli se zvednout. Zoufalství mi kalí rozum a mozek. Stává se ze mě blázen. Už ani nedokáži rozlišit realitu od mých halucinací. Musím něco udělat! Najít pomoc! Někoho kdo mi nafackuje…

Neohrabaně se pokouším zvedat. Snažím se udržet alespoň minimální stabilitu, když v tom zase ty! Otevíráš pusu a chceš to zase říct. MLČ!! Vykřikuji a zároveň se rozbíhám, abych ti opět zabránila ve vyslovení těch krutých slov.

Opět mi mizíš a já opět padám k zemi. Už ani při dopadu necítím žádnou bolest. Připadám si jako býk ve Španělských koridách, který se nesmyslně honí za rudým praporkem.

Ležím a opět propukám v zoufalý pláč. Už opravdu nemám sílu cokoliv udělat. Ležím, mám zavřené oči a čas běží. Nevnímám vůbec nic. Díky bohu za digitální hodiny, slyšet stále se opakující, monotónní tikání bych v tuto chvíli jistě nezvládla.

Ležím a čas ubíhá. Začíná se stmívat. Občas se objevíš, ale snažím se tě nevidět. Naštěstí nyní nechceš mluvit. Jen stojíš a díváš se na mě… Po chvíli odejde i poslední paprsek světla a všechno okolo mě utichá. Odhodlávám se znovu vstát. Vím jistě, že jsem neusnula, i přestože jsem na té zemi strávila více než 5 hodin. Pamatuji si každou minutu. Každá vteřina byla jako jehlice, z chladné oceli, která se mi zabodávala do duše.

Belhám se po pokoji, ale stabilitu udržuji jen díky okolním stěnám a nábytku. Mám pocit, že jsem na té podlaze strávila minimálně několik let. Ochablost mého těla tomu také odpovídá. Při jednom, z mých mnoha, pádů se zachytávám o rádio ležící na mém stole. Nárazem mé ruky se samo zapíná a zaplňuje pokoj tóny “Naší písničky”.

Zvedám se a chci ji vypnout, když v tom se přede mnou objevuješ ty a já s tebou. Poprvé spolu tančíme a oběma je nám jasné, že tohle bude už navždy “náš song”. Šlapeme si navzájem na nohy a od srdce se smějeme na celý sál, jež nás obklopuje. Všichni se na nás dívají, ale nám je všechno jednou. Miluješ mě a já miluji tebe! Stále tě miluji…

Sbírám všechny zbytky sil a odvracím se od našeho odrazu, stejně jako ty jsi se odvrátil ode mě. Beru bezmyšlenkovitě rádio do rukou a hážu jej na zem. Vypíná se. Navždy. Už nikdy z něj nikdo neuslyší jediný tón, stejně jako ode mě už nikdy nikdo neuslyší slova “Miluji tě”. Už nikdy víc! Nikdy už nebudu tak pitomá a naivní. Světe zapomeň na tu hodnou, milou a milující dívku. Zapomeň na mě! Nebo už jsi zapomněl? Že se vůbec ptám…Kdybys nezapomněl, byla bych stále šťastná, stále upravená a milující.

Ani nevím jak jsem se k němu dostala, ale najednou stojím přímo pod obrazem té ženy, jež mi připomíná mé bývalé já, kterému jsem právě vyhodila všechny věci oknem přímo na ulici.

Stále se mi směje. Křičím na ni. Nic! Snažím se jí strhnout ze stěny, ale jsem příliš slabá. Nejde to!

Snažím se tu změnit celý svůj život, a přesto je její smích stále stejný. Možná jsem opravdu k smíchu…


Pierotka
09. 11. 2002
Dát tip
Kalima- Ta posledni veta tam puvodne vubec nemela bejt, chtela sem psat dal, ale najednou mi sedla na mozek a nechtela se hnout. Pak sem ji tam napsala a z nicehoz nic ze me neco spadlo. Neco co me uz hrozne dlouho utlacovalo, svazovalo a moc bolelo. A ver-never, neukalpa jedina kapka krve!!!

Pierotka
09. 11. 2002
Dát tip
Navzdy_muj(:))- Dekuju, porozomeni je casto to co potrebujeme nejvic... S tim pismem si to jeste rozmislim...:)

Kalima
08. 11. 2002
Dát tip
Znám. Když člověk svoje pocity vypíše na papír, je to jako by si vytrhl bolavý zub. Ještě to trochu krvácí, ale pomalu to přestává bolet.

rozumím......* Ps: prosím příště větší font, už nemám tak dobré oči :)

Pierotka
03. 11. 2002
Dát tip
Díky moc Satanaši... Jak sem napsala v prologu, i kdyz je to divný, mě tohle dílko naprosto z depky vytahlo a od ty doby co jsem to dopsala se jen směju...:) Ještě jednou děkuju

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru