tenkrát v roce jednaosmdesát

V pracovně ředitele okresní pobočky SBČS mi šéfbankéř smutně oznámil, že devizový příslib na tři osoby dostanu v plné výši, ale vycestovat budu muset sám, bez manželky a dcery. V důvěrném předklonu mi šeptnul do ucha, že se tak rozhodlo na pasovém, na základě udání.

Den nato jsme já, manželka a malá dcerka vyrazili, roztrpčeni z nenadálé komplikace, směrem k západním hranicím. Před vjezdem do Žďáru nad Sázavou nás zastavila hlídka VB a kontrolovala doklady. Nato se zvědavý příslušník chtěl podívat i do kufru. Zvedl jsem z legrace kapotu u motoru a oba jsme se překvapeně zasmáli, že kufr je zřejmě na druhé straně. Byl prázdný, což příslušníka dobře naladilo, takže nám s úsměvem zasalutoval.

Když jsme se blížili k Písku, zdálky jsme viděli, že s příslušníky se ten den asi roztrhl pytel. Jeden z nich si vybíral dalekohledem auto, kterému se podívá na zoubek. Bylo to - to naše. Prohodil jsem polohlaseně něco o tom, že jsou už druzí po nás toužící a bylo mi doporučeno, abych nebyl vtipný a raději si bez problému vzpomněl, kde mám kufr a kde motor... Po celou zbývající cestu jsme měli o čem povídat. Po noclehu v Domažlicích jsme pak druhý den ráno u autobusové zastávky ve Folmavě sehráli s elánem ochotnické představení pro tušené hlídkující diváky. Vystoupeni z auta jsme se s manželkou loučili vášnivým objímáním a povzbuzovali dcerku, ať hodně pláče a vybízí mě co nejhlasitěji k návratu...Určitě ani jedno oko příslušníka nezůstalo suché, když mi obě bouřlivě mávaly a prolévaly slzy, jak  jsem mizel v dálce.

Cestu do Regensburgu a zpět jsem zvládnul za pár hodin a večer jsme se už všemu pochechtávali doma.