NETYPICKÉ SPORTOVNÍ ODPOLEDNE-2

Další disciplínou byl hod kladivem. V tom našem případě spíše kladívkem. První byl iniciativní pan Vodnář a hned se postavil do kruhu pro házení. Ostatní se intuitivně začali krýt, kde se dalo. Našli se i tací, co se schovali za rytířské či policejní štíty.

Pan Vodnář se začal točit v kruhu držíce kladívko obouručně. Odhodil ho vskutku daleko a místo jeho dopadu doprovázel řinkot skla.

„Ono mě to nějak moc vylétlo.“ Vysvětloval pak pan Vodnář.

„To jste přehnal! Musíte házet s citem!“ Řekl  pan Bělásek a pohotově vytáhl další kladívko. Začal se rozhlížet po nás, kdo bude další házet, ale nikdo se nehlásil.

„Tak třeba vy.“ Sdělil mi a já měl v rukách náhle kladívko.

Ostatní se ještě více začali krýt. Poněkud zmaten jsem vstoupil do kruhu. Nastalo pro mě točení se v kruhu. Asi se mi přitom zamotala hlava, načež následovala ztráta orientace. Po chvíli mě neuniklo, že se netočím v kruhu, ale zcela mimo něj. Ti, co stáli poblíže, prchali všemi směry pryč.

 Náhle mi kladívko vylétlo z rukou a já ho zahlédl, jak se vzdaluje. Mělo namířeno k velké světelné tabuli. Rána to do ní byla veliká a jakýsi muž na velkém žebříku se i s ním zřítil.

Pan Bělásek rychle začal honit rozprchlé, ne moc dobrovolné sportovce po stadionu a za nedlouho se před námi rýsoval závod na kolech po běžecké dráze. Pan Bělásek s motorkou a se šachovnicovým praporkem odstartoval tento závod. Vypadalo to, že tento závod bude konečně probíhat v podobě, ale chyba lávky.

 Z výfuku motorky pana Běláska se začalo povážlivě kouřit. Brzo nebylo nic vidět. Někteří si duchapřítomně nasadili plynové masky. Mnozí však jaksi ztratili orientaci. Nevím, kam jsem v prvních okamžicích jel, ale neuniklo mi, že nejedu po dráze. Zavěšené prádlo správcové stadionu paní Mantinelové se náhle zjevilo přede  mnou. Nezastavilo mě. Pár oblečení se šňůrami začalo jet se mnou. Košile přes obličej mi bránila ve výhledu. To mělo za následek náraz do sítě branky. Ozývalo se rupání a trhání, když bylo mou snahou se z toho všeho vymotat. Poněkud dezorientován jsem dovrávoral s kusy prádla a sítě k místu, kde se zrovna nacházel  pan Bělásek.

„Koukám ,že jste sportovní antitalent.“ Řekl mi hned.

„No, nějak jsem ztratil orientaci.“ Zněla má odpověď.

„Jestli správcová zjistí, co jste provedl s jejím prádlem, tak nám nepomůže k útěku ani kdybychom zaběhli nové světové rekordy.“

„To nebylo úmyslně.“

„To pak vysvětlujte jí.“

Letmý pohled mi prozradil, že řady sportovců poněkud prořídli, což dávalo tušit, že někteří na kolech se vzdálili definitivně.

Pan Bělásek přesto hodlal pokračovat a další disciplína na sebe nedala dlouho čekat. Přitom se mě zmocnil pocit, že brzo někteří z nás naplní heslo "Sportem k úrazu".

                             KONEC DRUHÉ ČÁSTI.