Krutý jaro

Je suis malade. La tristesse est ma maladie. La tristesse est mon nom.

Ležela bez hnutí, jakoby spala na sluníčku. Obcházel ji, jako někdo obchází neznámou věc, třebaže s ní prožil celé dětství. Nemohl věřit. Vypadala krásně, jen její oči zastíral černý kal. Lehce se dotýkal její tváře. Tak co je to s tebou. Dotkl se jí tlapkou, snad ji chtěl probudit. Zakvikl a s hrůzou odskočil. Dýchla na něho samotná smrt. Je mrtvá?! Nemůže, vypadá tak krásně. Jen se vyhřívá na slunci. Posadil se vedle ní a ničemu nerozuměl. Ještě není na světě tak dlouho, aby musel poznávat takové věci. Vzali ji do náruče a nesli za dům. Sledoval je. Pohladili ji a slzou zalili. Kopali díru. Proč sakra? Nerozumí tomu. Na co díru? Celou dobu tam seděl a čekal, že vstane, protože slunce už zacházelo. Opět ji zvedli a chtěli uložit do jámy. Sledoval ji očima. To ne! Vzpírala se, drápky se zarývaly do vlhké hlíny po stěnách. Ještě ne! Chtěla se ještě vyhřívat na slunci. Zvedl se a jen vyděšeně kulil oči. Co má dělat? Musí něco udělat. Začali ji zasypávat zemí. Odsud se přece nedostane! Je vážně mrtvá? Musí to tak být? Nechal by si ji u sebe. Ani jí to nestačil říct. Vážně ji má rád.

---