Síla úplnku

Síla úplnku.

        Je úplněk,jen mlčky tu stojím a slyším brekot a pláč dívek,jak je trestá matka představená,svist biče protíná vzduch a dopad na záda,jak trestá matka se svými pomocnicemi.Jen na nóční obloze svítí měsíc a je úplněk,mám dnes narozeniny,sic mi to není nic platné.Své rodiče jsem už neviděla hrozně dlouho,byla jsme unesena asi před pěti lety a těch pět let jsme uzavřena v tomto klášteře já a spousta jiných dívek,jsem dcerou krále,určitě mě hledají ale zatím jsem tu a trpím,jen čekám na ten den kdy mne najdou a budu pohlazena od své matky a budu cítit její něhu i mého otce,vzpomínám na moji setřičku co asi ted dělá,jaká je.
V tom se otvírají dveře a je sem vhozena dívka,která je úplně ve zbědovaném stavu,cítím úplněk a v sobě ukrytou ukrutnou sílu,pokládám ji na lavici,je vidět kam dopadal bič,na její záda,zadek i stehna,jen krev ji stéká z ran,lehounce pokládám na její tělo své ruce a cítím její pocit úlevy od bolesti,jen tiše stáná,leží na břiše a při mém hlazení jejich zad se krvavé šrámy sami od mých rukou zacelují jen dívka tiše trpí od bolesti,brečí,sténá už ani žádná kapka krve neteče z jejích ran,ptám se za co dostala,prý za špatně uklizenou chodbu,těch tajemných a dlouhých chodeb je v tomto klášteře hodně,na úklid je matka představená velmi přísná.Mezi sebou tomu říkáme klášter pekel a ne duší boží.Matka představená je vyznavačkou dábla,mučí ženy z farnosti a pak se koupe v jejich krvi.
           Jen lehce hladím to zubožené tělo a stále myslím na mé rodičena jejich lásku,to vše mi chybí,jsme tu jak zajaté otrokyně za každý přestupek jsme odměněni bičem,vím,že jsme pro matku představenou velkou sokyní,ona lidi týrá a já je léčím jen svým dotykem mých ruk a nebo mastěmi a bylinkami,dnes po večerní modlitbě jsme chtěli utéct ale bylo to vše pokaženo a přivedli nás v železech z pět.Zatím co tak přemýšlím další dívka je vhozena a její zbičované tělo velmi trpí,velmi hlasitě pláče,snažím se jí jednou rukou hladit po vlasech a druhou jí hladím její krvavé rány po biči na jejím mladém těle,cítím uvnitř sebe ten stále větší pocit něčeho,nevím,co to je cítím v sobě nějakou vnitřní sílu,nepřemýšlím nad tím,jen měsíční zář dopadá na naše těla a já se věnuji těm potrestaným dívkám,hladím jejich těla a cítím jak je jim o hodně lépe,chladím jejich těla vodou a svými doteky.
Tu náhle v mém sněné mě ruce uchopí a jsem vlečena po schodech a pak dlouhou chodbou,dostávám pár pohlavků a jsem vtažena do dvěří,kde matka představená stojí s bičem v ruce,jen cítím,jak mě ruce svlékají,dostávám pár kopanců,táhnou mě za vlasy po zemi ke sloupu,zdvihají mě a jsem již plně v okovech za ruce připoutaná,budu trestaná za můj útěk,stejně to stálo za to,vidět zas tu krajinu plnou jezer a vod tu lesní zvěř.Jen jako zdálky slyším matku představenou a první rána bičem dopadne na moje záda,celou mě projela ostrá bolest a pak už jen další rány dopadají na mé tělo,štve je že nebrečim a neprosim je,budu vzdorovat dlouho,neuvidí mé slzy,jen křičím bolestí,neprosim o slitování,jen cítím,jak bič dopadá na mé tělo spíš už ted dva biče jeden stále na záda a druhý na můj zadek a stehna a čím víc dostávám tím mín se mi chce brečet a prosit,jen údery biče,nic jiného,ano,křičím,že to bolí,mé ruce jskou v okovech drány do krve a na mé tělo dopadá jen světlo z měsíce,připadám si,jako by mě ochranovalo před tím zlem,ani necítím vosk ze svíce na mých zádech co na mě kapou,jen spíš cítím tu sílu ohně,který mi dává sílu vydržet tu bolest a překonat ji,přežít to dnešní bičování,jen biče pravidelně dopadají na mé tělo a už ani nepočítám rány,které jsem dostala,hodně to bolí,jen čekám,až dopadne ta poslední,nevím,jak dlouho to ještě bude trvat,jen cítím,jak mi biče trhají kůži na mých zádech a zadku,necítím vosk,který mi teče po mých bičovaných zádech,ani studenou vodu kterou na mě lijí,jen můj výprask pokračuje,už ani nemohu stát na nohou,tak jen síly mě opouští a jen visím za ruce a okovy se mi ještě víc zařízly do mých rukou,biče stále dopadají a já se dávím do hořící svíce a zdi mi vypráví příběhy brečících dívek,co se tady za ta léta odehráli,je to opravdu dlouhé,už ani necítím,že bičování je ukončeno,jen studená voda mě probírá a jsem tažena jen za vlasy zpět.Jsem vhozena do našeho sklepa,jen cítím,jak něčí ruce mě pokládají na moji dřevěnou postel,cítím ruce setry jak mě maže hojivou mastí a chladí mě,je příjemný pocit,jen tiše sténám a děkuji té setře co si mne vzal ana starost,jen slyším slova jako by zdálky,že jsem jí kdysi pomohla když byla nemocná a já upadám do svého snu,jen měsíc přikryl mé tělo a já zas vzpomínám na své rodiče.
Je zas brzo ráno a musíme jít rychle uklízet aby matka představená byla spokojena,je to těžká dřina a bič dopadá na naše těla za každý prohřešek,jsme jen čarodějnice a jen na bič máme nárok,býváme trestány i před sestrami aby viděli,jak se zachází s čarodějnicema,matka představená neuznává moji schopnost pomáhat lidem,je to vtělený dábel,každý den dopadá bič na naše těla a tak ubíhá den za dnem.

    Dnes ta dívka,co mě ošetřovala,schodila kříž a rozbila jej úplně

na padrt,já uklízím na chodbě,vidím tu spoušt,v tom již přichází matka představená,co se tu děje,to já paní,byla jsem unavena a upadla jsem,chytá mě za ruku a odvádí mě,setra tam jen tiše uklízí mlčky za mě.Já se zatím pomalu svlékám a jsme pevně přivázaná k lavici,jen muj zadek je vystrčený a bude čekat na potrestání,dostávám pořádný výprask,muj brekot a pláš,křik se rozléhá po celém klášteře nikde žádná svíce,ani úplněk,dostávám pořádný výprask,brečím po pár úderech a je mi to málo platné,jsem pevně přivázaná a bič jen dopadá a výprask pokračuje a matka představená si dává opravdu záležet.Ani nevím,jak dlouho to trvalo,probudila jsme se až za tři dny.Jen ta setra mi přináší vývar a zeleninu.Po několika dnech stejně všechno prasklo,stojíme před těmi čarodějnicemi úplně nahé a svázané,jen slyšíme rozsudek,budem bičované a pak za úplnku obě upálené.Obě nás přivazují k lavicím a naše těla jsou bičována do krve jen náš křik se se rozléhá všude a dotoho jen smých těch čarodějnic,těch starých bab,co si hrají s našimi těly a bičují nás,sami byste měli být upálené,myslíme si obě,jen biče bičují naše těla trvá to hodně dlouho a na noc nás uvazují pro výstrahu k hlavní bráně kláštera.Blíží se noc,svit měsíce který jde do úplnku svítí na mé ruce v poutech a ty praskají,jsem volná beru všechny louče a vhazuji je do oken kláštera který je mžiku v jednom velkém plameni,spaluji strážného a beru jeho meč a zabíjím vše co se mi postaví do cesty,jen matně vzpomínám,jako malá holka jsem chodila na šermování,ale určitě se k matce nedostanu abych jí splatila to všechno zlo,nakonec podléhám přesile a jsem znova uvázaná k bráně,ještě jsem ale stačila osvobodit setry,které se rozutekly po celém kraji a snad přivedou pomoc.
Konečně je úplněk a před námi vidíme,jak staví hranici,víme,co nás čeká,upálení za živa,pomalu se blíží večer,jsme obě připoutáni k hranici,jen matka představená bere louč,nedbá na příkaz posla,který z rozkazu krále toto zakázal,louč už hoří plamenem,je slyšet hodně jezdců,je vidět koně a jezdce,jen matka představená přichází s loučem a sama podpaluje tu hranici,je to zvláštní,ale ten ohen nám neubližuje,hoří mimom nás,zvedl se velký vítr a ohromný blesk sjel z nebe přímo do středu kláštera,obě vystupujem z ohně,naše pouta byla přepálena,jsem jak zázrakem zivé a ohen nás nepálil,stojím jen rozkoročená a z mých rukou jde ohen na to sídlo dábla,vidíme,jak všechny ty staré čarodějnice utíkají,ale jsou chycené a nemaj žádnou šanci,sami jsou vhazovány do hranice a upalovány,již mám zas meč a pomáhám rytířům chytat je.Tu přijíždí král a žena vedle,mé srdcecítí,že je to má matka,dívím se na matku představenou,jsou obě moc hezké a velmi jsou svou podobou stejné,jen vidím,jak na mou matku míří kuší,povídá něco o trestu,její ruka chce zmáčknout aby vyletěl šíp,již stojím nad ní a rána mečem ji utala hlavu,šíp vylétl jen kousek před ní,celý klášter je spálen na uhel,beru sestru,která měla být upálená se mnou a sedáme na koně,odjíždíme do bezpečí,o vše se už postarají vojáci,jsme ráda,že jsem přežila to peklo,jen cítím,že jsem uvnintř sebe štastná.
      Je úplněk,na obloze svítí měsíc a já zas cítím uvnitř sebe tu nějakou sílu,asi jsem na té správné cestě svého osudu,chtěla bych do kláštera a pomáhat nemocným lidem.