Vytrženo z deňýčku IV.

Nejen Londýn má své mlhy. I Praha se dnes ráno ztrácela v mléčném oparu, hlavně kolem Vltavy bylo vidět na pár kroků. V takových okamžicích je nejlepší zůstat doma v teploučkém objetí sedací soupravy. Nebloudíte, nemusíte čichat smog, jste prostě v bezpečí. Pokud se vám po mlze přece jenom zasteskne, stačí vběhnout do koupelny a pustit do vany horkou vodu. Já jsem udělala tu hloupost, že jsem vyrazila ven. Ze své výšky 183 centimetrů jsem pořádně neviděla na chodník, a to se mi stalo osudným. Prostě, když jsem důstojně vkráčela do honosného bankovního paláce, měla jsem ho tam. Přesně řečeno na botě. V teple se exkrement (vskutku krásný a hlavně slušný výraz pro hovno) charakteristicky rozvoněl. Ve frontě na výpis nás čekalo asi osm a podezíravě jsme po sobě pokukovali. Dáma stojící přede mnou dokonce z kabelky vytáhla kapesník, držela si ho u nosu a předstírala, že ji začala trápit rýma. Jelikož jsem stála na konci řady, pochopila jsem, když ostatní odešli, že toho smraďocha mám na škrpálech já. Při úprku z banky jsem si postiženou botu nenápadně třela o rohožku, takže jsem zatarasila vchod a kolemjdoucí viděli, co mne postihlo. Okamžitě se rozproudila debata o tom, zda je dobré ve městě mít (eventuálně nemít) psa. Tiše jsem kecající hlouček i páchnoucí stopy opustila. Po pár krocích můj ušní boltec zaregistroval rozčílený mužský hlas: "Do prdele! Nějakej pes se vysral na rohožku a zrovna já do toho musím šlápnout!". Cestou domů jsem navštívila všechny obchody mající rošt na očistu obuvi přede dveřmi. Nebylo to nic platné. I když mám na podrážkách téměř nulový vzorek (a můžu být tím pádem vyřazena z chodeckého provozu), donesla jsem si domů minimálně desetidekový dáreček od neznámého přítele člověka... Ale i tak mi přálo štěstí! Co kdybych vyrazila v pohorách?