TAKOVÍ NORMÁLNÍ NÁJEMNÍCÍ JEDNOHO DOMU

Jiří Konopčík se synem nesli velkou skříň do vchodu domu a poněvadž šla otevřít jen jedna část dveří, skříň v nich uvázla.

„Co budeme dělat, táto?“ Zeptal se přitrouble syn Petr.

„To je blbá otázka. Zaber za ty dveře pořádně!“ Řekl naštvaně Jiří Konopčík.

Oba začali lomcovat zuřivě druhou částí dveří, ale ničeho nedosáhli.

„Já pořádně zatlačím.“ Řekl rozhodně Petr Konopčík a prudce se opřel o skříň. Její strany začaly drhnout.

„Zbláznil ses! Vykřikl otec prudce.

„Takhle tu budeme do Vánoc!“ Mínil syn.

„Co to tu vyvádíte?“ Ozval se z chodby hlas Jindry Béma, který byl správcem domu.

„Nevidíte? Stěhujeme skříň, ale nejdou otevřít úplně dveře. V tomhle baráku fakticky nefunguje už nic“ zakonstatoval Jiří Konopčík.

„Jestli ty dveře zničíte, tak to zaplatíte!“ Řekl  Jindra Bém, který ač měl teprve namířeno do blízké hospody, byl už lehce pod parou.

„Nechtěl byste nám raději pomoc?“

„Já nejsem žádný stěhovák. To je váš problém. Pusťte mě. Já přelezu ven.“ Řekl Jindra Bém a vlezl na skříň.

„No moment. Zbláznil jste se!“ Vykřikl Jiří Konopčík a začal táhnout správce ze skříně zpátky. Nějak přitom ztratil rovnováhu a oba se ocitli na chodbě. Ve stejný okamžik se na chodbě objevila Růžena Brtníková.

„Co je to tady za barikádu? Tady to je fakticky dům bláznů.“ Počala lamentovat a pokračovala: „Jaký správce, takový dům. Pan Makovec zase včera fidlal na ty svoje housličky. Měl byste mu to zarazit!“, přitom začala nebezpečně mávat svou holí a oba dva se od ní rychle vzdalovali.. Jindra Bém cosi zamumlal a zapadl do svého bytu v přízemí.

Růžena Brtníková se plně začala soustředit na Jiřího Konopčíka a ten si poté vyslechl své.

„Tak dělej.Tlač, ale ne moc prudce.“ Řekl synovi zatím co ona zvyšovala intenzitu klení. Skříň, ač byla poněkud po stranách odřená, zdárně prolezla dveřmi.

„To je taky nápad stěhovat skříň, když nejezdí výtah.“ Vpálila jim na závěr a odkráčela ven.

„Co budeme dělat, táto?“ Zeptal se opět s protaženým obličejem Petr Konopčík.

„Ty dvě patra snad tu skříň vyneseme, ne?!“ Odpověděl mu vzápětí.

„No jo, ale…“

„Nemel a popadni tu skříň!“ Řekl mu ostře a oba jí nesli pomalu ke schodišti.

 O něco později do domu vstoupila Milena Hanzelínová se svým mužem a šli směrek k výtahu, jehož obě světýlka svítila červeně.

„Ježišmarja! Zase nejede!“ Rozkřikla se na celou chodbu a Jindra Bém, který zrovna chtěl vyjít z bytu, si to rychle zase rozmyslel.

„To není nic nového pod sluncem.“ Zavtipkoval Radek Hanzelín, ale pod přísným pohledem své ženy ho vtipkování přešlo.

„Tak a jdeme za správcem! To už je vrchol!“ Řekla rázně a začala zvonit na jeho byt. Jindra Bém s otevřenou lahví piva v bytě znervózněl a dal se na taktický útěk k balkonu.

„Asi není doma. Bude určitě v hospodě. Já tam když tak za ním zajdu a…“

„Nic takového. Musíš dodělat ty poličky!“ Řekla rozhodně Milena Hanzelínová po zuřivém zvonění.

 Mezitím Jiří Konopčík se synem táhli skříň po schodišti do prvního patra.

„Prosím tebe, ty vůbec nemáš žádnou sílu. Takhle tu skříň tam neodstěhujeme ani do rána.“řekl naštvaně synovi.

„Nikdy jsem takhle blbou skříň nestěhoval a to ještě do schodů!“ Minil syn hekavě.

„Proboha vzmuž se. Chceš být pro smích celýmu baráku?“

„To, už stejně jsme.“

„Co jsi to řekl!?“

„Pravdu.“

„Drž tu skříň nebo sjede dolů!“

 Nad schodištěm v prvním patře se objevil černý pes, který hned zuřivě se rozštěkal a následně vběhl na schodiště.

„Astore, počkej!“ Ozval se hlas Mirka Konečného.

„Zavolejte si toho psa!“ Rozkřikl se Jiří Konopčík křečovitě držíce skříň na schodech.

Mezitím správce Jindra Bém notně posílen alkoholem přelézal zábradlí na balkoně.

„No to svět neviděl. Vy už chodíte do hospody stejným stylem jako z ní.“ Řekla mu Růžena Brtníková, načež on spadl do keře pod balkonem.

  Tou dobou se na schodišti ozvala rána a křik mísící se se štěkotem psa. Pak se ozvala série nadávek, k nimž se přidaly nadávky Růženy Brtníkové.

„Za všechno může váš pes!“ Křičel Jiří Konopčík nad spadlou skříní pod schodištěm, na které ležel rozpláclý jeho syn. Opodále se z podlahy zvedal Radek Hanzelín, nad kterým nadávala jeho žena společně s Růženou Brtníkovou. Od shora schodiště se přidal i Mirek Konečný a do všeho štěkal jeho pes.

 „Co tu tak řvete?“ Zvolal náhle hromovým hlasem přicházející z venku Karel Malina.

„Tihle ti dva tahaj skříň po schodech!“ Řekl Radek Hanzelín.

„Protože nejede výtah!“ Ozval se Jiří Konopčík.

„Zrovna sním někdo jede dolů.“ Řekl Karel Malina.

„Cože?!!“ Vykřikli všichni sborově a rozeběhli se ke dveřím výtahu.

Když výtah dojel do přízemí, otevřeli rychle dveře. Vněm se na ně jako sluníčko usmíval opilý Tomáš Karásek.

„Dobrý den. Já se omlouvám. Nějak na mě přišel mikrospánek ….“ Začal vysvětlovat, ale moc nepochodil.

Jindra Bém neomylně zaslechl další výkřiky z domu a začal vrávoravě běžet k hospodě. Brzo ho dohnal Tomáš Karásek.

„To je strašný, člověk jednou trochu zaspí ve výtahu a je z toho taková aféra.“ Řekl.

„Měl jsi říct, že ho spravuješ. Zase nejezdí…“ Zakonstatoval  Jindra Bém a oba zapadli do hospody.