Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJděte a čiňte!
Autor
frontanabanan
Matěj
I.
Odmítám vaší životní onanii v konzumní společnosti.
Nehodlám se podřídit vašim zákonům,
protože jimi chcete určovat budoucnost veškerenstva.Nikdy si mě vaše civilizace nepodmaní,
protože její řád je jeden velký lustrační omyl.
Tak jako slunce pálí nevě
rné,tak jako smrt kosí předurčené,
tak i já čním na spodu žhnoucího humusu vašich duší.
Chci přírodu.
Dotýkat se prsty stromů,
co určují cestu do nebes.
Vzepřít se vládě anonymní společnosti.
Moci neznámých “těch nahoře”.Naším východiskem je láska a příroda.
Naší možností je vzdát se své moci.
Tak jako tonou všechny ty slavné lidské skutky
ve vodách smrti a hříchu,
tak se musí utopit naše zášť,
nenávist,chamtivost.
Tak se musí utopit lidská civilizovanost,
lidské řády, ten skvělý pokrok.
To všechno je hříchem.
Pokud ho chceme smýt,
žijme jako zvěř.
Nyní jsme civilizovaní barbaři,
poté budeme čistí,
bez hříchů.
Milujme se!
OMNIA VINCIT AMOR
II.
Ani Slunce není zcela zahaleno mraky našeho žití – tlení.
Můžeme doufat.
Věřme,
že uzříme Měsíc,
jak svítí nám ještě z posledních sil na naše paty.
Jak svými tichými paprsky úpěnlivě volá východisko:
DEJ VŠEM CO CHTĚJÍ
A VEM SI JEN TO CO TI DAJÍ!
III.
Jak je směšné stavět chrámy
nebo křišťálový dům.
Vždyť ani stín zlaté katedrály
nemůže dosáhnout k nebesům.
Skládanky s kamenů,
jako dětské hračky,
že z hlav skvělých architektů
ve rovnání s nebem se rodí sračky.
IV.
Moje slova,
ačkoli šeptám,
nejsou jako padající listy stromu,
nikdy nezetlejí.
Moje slova,
ačkoli hučím,
nejsou jako plápolající plameny ohňů,
nikdy neuhasnou.
Moje slova,
ačkoli hvízdám,
nejsou jako prohánějící se tornádo,
nikdy nezaniknou.
Moje slova jsou antislovy ve vaší mysli,
moje činy jsou pro vás zločiny.
Moje pravda jest nepravdou.
Mé bytí se však nebytím nestane,
poněvadž mé je království vašich hříchů
a ty jsou nekonečné.
V.
Pohrdám vaší úlisností,
co se jako had omotává
kolem celé společnosti.
Nemám pochopení pro dokonalost člověka,
jakožto vládce přírody.
Vaše hloupost dotýká se svými květy vesmíru.
Jako kůň skákající přes řeku
i já hodlám přenést se přes překážku vašeho neporozumění.
Až změním alespoň jednoho z vás,
můžete mě zabít!
VI.
Pro světlo dnů chodím sám,
chodím po stráni svých hříchů.
A nad horou slunce vychází,
mraky plují dál –
ševelí v tom tichu.
A výkřik smělých vran
rozdrtí lidskou pýchu.
Po poušti chodím sám,
jsem poslední ze hříšníků.
A nad dunou měsíc vychází
a já křičím ve hvězdném tichu.
A výkřik mrtvých vran
nutí mne otevřít si žílu.
Nedosáhl jsem svého cíle – lidi jsem nezměnil...
VII.
Pro pár chvil prchavých okamžiků,
zabíjíte jeden druhého.
Ve hře bez hráčů,
ve vězení bez viníků.
Jen bachaři vládnou šatlavě.
Sami se zavírají,
sami se bijí.
Žalář lidí pro lidi,
kde každý je sobě žalářníkem.
Poté chvíle protknutá tichem
zakřičí a svět vzplane.
Zařinčí.
Jak ocelový drát přetnutý mečem.
A pak posledním dechem
zapiští flétny.
Zem pokrytá prachem.
Jak hloupé je pohrdat mrtvými lidmi...
VIII.
Vězte,
že má smrt dá křídla vašim činům.
Vězte,
že mé mlčení dá ostrost vašim slovům.
Vězte,
že má nenávist dá smysl vaší lásce.
Pohlédněte,
na pole tisíců ostružin pokrytých trním vaší ubohosti.
KAŽDÝ Z VÁS SE NAVZÁJEM
V KAŽDÉM ZRCADLÍ!
IX.
Zbyl zde poslední rytíř.
Bojuje za lásku a mír.
Brání slabé a utlačované.
Poráží lidské mlýny.
Jeho kopí je nenávist,
jeho štít je hanba
a jeho přilba je oroctví.
TÍM DONEM QUIJOTEM JE BŮH
X.
Jsem to já,
slovo,
co nechá se od vás líbat
a donutí vás k básním.
A jsem to já,
báseň,
která nechá se od vás laskat
a donutí vás k myšlení.
Jsem to já,
myšlenka,
která nechá se od vás milovat
a donutí vás k činům.
Jsem to já,
čin,
co nechá se od vás týrat
a potýrá i vás.
Vpravdě!
Mohu se stát vašim hrobem.
Přesto vám káži,
JDĚTE A ČIŇTE!