Půlnoční host - 1. dějství

Odněkud z dálky se ozvala zvonkohra ohlašující půlnoc a naplnila studenou halu ozvěnou. Zaposlouchala jsem se do těch tónů, ale shrbená záda starého sluhy se mi mezitím vzdálila. Pospíšila jsem si za ním. Muž pomalu vystupoval po širokém schodišti, vysoko nad hlavou držel lucerničku s mastnými skly, co vrhala slabé, nesmělé světlo na hrubě opracované stěny z kamene, občas zdobené tapisériemi a pavučinkami, jejichž vlákna odrážela záři svíčky způsobem, jaký by spíše slušel slunečním paprskům, nejspíš nevítanému hostu ve zdejším panství. Bylo tu takové ticho, jako by se i vítr zdráhal vstoupit do tohoto hradu. Slyšela jsem jen odezvu vlastních kroků a dech, co mi námahou vázl. Sluha mě vedl chodbou a já užasle odhadovala výšku stropu zdobeného lomenými oblouky. Pak zakašlal a vpustil mě do jedné z komnat. Okamžitě zabouchl dveře.

Poklekla jsem, jak se slušelo před urozeným pánem. Jak já se bála! Měla jsem strach i jen dýchat, abych ho nepopudila. Opíral se o křeslo, jako by cítil slabost. Nevypadal tak statně, jak ho popisovaly pověsti, přesto bych ho označila za nejděsivějšího z mužů. Jako by v sobě měl démona, kterého drží na uzdě jen silou vůle. Chraň bůh ty, kdo se toho pána odvážili rozzuřit a nestačili s řevem utéct před osvobozenou šelmou.

Když prudce otočil hlavu a jeho černočerné oči spočinuly na mně, málem jsem se zajíkla. Tolik utrpení bylo vepsáno v té tváři, tolik ošklivých vzpomínek se z ní dalo vyčíst! Krutost z ní čišela a přece jsem viděla i touhu po spravedlnosti  (nebo pochopení?). Do ostrých rysů se mu neodrazila žádná únava, tak jako dravci, který si nemůže dovolit dát najevo zranění. Byl hezký, ano, i když mladická léta nechal daleko za sebou. V tmavých vlasech už prosvítaly stříbřité nitky, ale vrásek měl jen málo. Madam Christine nelhala – v pohledu knížete Tepeše zuřila bouře, díky které se roztřásli i nejodvážnější. A já nebyla statečná, uvnitř jsem se třásla jako srnka zahnaná vlkem do pasti. Pak se k mé úlevě znovu zadíval, jak si hrají vysoké plameny v krbu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se měkkým, věkem ochraptělým hlasem. „Manon,“ vyhrkla jsem. Znělo to jako zamňoukání slepého kotěte. Zpola jsem se proklínala, že za to Manon nemůžu připojit nějaký titul „von“, „de“ nebo aspoň „z“.  Jenže můj otec nebyl ani hrabě, ani sir. Vlastnil obyčejný krámek s cukrovím, kam každé ráno běhaly děti před školou.

„Manon, Manon,“ zkoušel, jak mu to jméno zní. „Francouzka?“

„Narodila jsem se v Lyonu, ale otec pochází z Prahy,“ snažila jsem se mluvit jeho řečí aspoň trochu plynule. Nebylo zase tak těžké se ji naučit, vždyť měla podobný základ jako francouzština. „Čechy? Za mých časů to bývalo mocné království.“ Usmál se na mě a já nevěděla, co odpovědět. Že se tam dnes děti učí německy a že už nemáme krále, ale cizího císaře? Psal se rok šestnáctistý třicátý šestý a česká země naříkala pod vládou Rakouska a války. Nevěřila jsem, že by ho to opravdu zajímalo.

„Vstaň, už nemusíš klečet,“ pobídl mě. Neudělal však žádný pohyb, aby mi pomohl. Jediný jeho dotek by mě ale tak jako tak přinutil k jekotu. Vstala jsem z kožišiny tak nešikovně, až mi zapraštěly klouby. Neměla jsem v úmyslu chovat se pokorně, ale nemohla jsem si pomoct – poníženě jsem sklopila hlavu. Snad mi prostě chyběla odvaha dívat se mu do tváře. „Proč jsi přijela na Poenari? Musíš chtít něco životně důležitého, když několik nocí trávíš před branami Draculova hradu.“

„Je to životně důležité. Opravdu,“ koktala jsem. Nepohnula bych se, i kdybych neměla údy promrzlé. Čtyři dny jsem strávila u padací brány a teď necítila tři prsty na nohou a dva na rukou. Jenže i kdyby mi měly plíce shořet, přijal tu bláznivku, za jakou mě všichni určitě považovali. Jen málo lidí se dnes totiž odvážilo žádat audienci u Vlada Tepesze, knížete sedmihradského, pána Poenari, toho, kterému se říkalo Dracula, syn drakův nebo ďáblův.

„Jestli si ceníš života, tak co tu pohledáváš? Copak se moje pověst zlepšila?“ Nepříjemně se zasmál a kroutil hlavou. Pak udělal několik nepřirozeně rychlých gest – pohyboval se s onou samozřejmou uhlazeností kočky – aby mi podal pohár teplého vína. Opatrně jsem ho od něj vzala, aby moje prsty nezavadily o jeho. Usrkla jsem a víno (netknuté) mi připadalo jako mana nebeská.

„Ani v nejmenším. Slyšela jsem, že žijete už dvě stovky let.“

Ustoupila jsem od něj a on se nijak neurazil. „Řekla bych, že se na skutky spojené s vaším jménem nezapomnělo. Ne všechny patří do patnáctého století.“

Odfrknul si. „Taky se občas povídá, že se umím změnit v netopýra nebo vlka. Vypadám snad jako modelářská hlína? Ale například česnek opravdu nesnáším, což bys pochopila mít tak citlivý nos. Ani světlo není příjemné, unavuje mě. A hlavně se povídá, že si život prodlužuji pomocí krve. Teplé lidské krve,“ mluvil ostře, až se mi zachtělo utéct nebo vzlykajíc před ním padnout na kolena, „Koluje o mě jen pár pravdivých historek.“ Zmohla jsem se jen na ztuhlé přikývnutí, třebaže jsem té řeči v rumunštině vcelku rozuměla. Pár pravdivých historek, ale pro mě je důležitá jenom jedna.