Dneska ráno jsem šla Karlínem, rozpadlým, rozbouraným, špinavým a zraněným Karlínem. Bylo mi tak nějak divně. Slzy v očích a bláznivý úsměv na tváři. Vysoušeče hučely svoji ódu do zdi; červené tunely vsakující smrt z omítky. Šla jsem těmi ulicemi, které vypadají stokrát hůř než na všech nejdokonalejších fotkách, šla jsem dlouhou rovnou ulicí, šla jsem sama a přála si, aby to nikdy neskončilo.

            Ta černá, šedivá a špinavá ulice, ta ulice jako pařát hněvivé milenky mi sáhla na duši a našla v ní to, co sama obsahovala. Snad proto se jí tak zalíbila, že začala vábit svoji vyhlídnutou obět dál a dál do jejích útrob. A duše mizerná, rozpáraná šla. Nalézala potěšení, našla nového milence, milence Molocha, jenž zve na hostinu ty, co umějí se krutě smát.

            Procházela jsem tou ulicí a byla šťastná, že něco může trpět stejně tak jako já.

 <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

            A vzápětí jsem se dostala ven. Ven, pryč, odsud. A rozpadlý, rozbouraný, špinavý a zraněný Karlín zůstal za mnou, i se svou černou, šedivou a špinavou ulicí. Milenec také zůstal  za zády, chechtaje se. A mně je možná líp (?)