MUSÍŠ

Zahlédl jsem světlo u Kaňonu smutků,

kde si zkřehlé ruce nad plamenem skutků

Zapomnění tiše hřeje.

Poznání se neúčastní děje,

jenom naslouchá.

odhaluje svoje taje.

Že i Bůh byl vyhnán z Ráje

a teď bloudí nepoznán.

Bosou nohou žnutý lán

nenaříká, chápe.

To, že Ten, co ve tmě tápe,

nenalezne cestu.

Vědom si však dávných restů,

pomůže … .

.        snad …

.                    musí …

Neboť pokud vzpomenu si,

jsi–li jediný, kdo může,

kdyby ses měl sedřít z kůže,

prostě musíš.

ale jsme jen lidé.”