Křehkosti snění

Opuštěná zahradní restaurace

se starou lípou uprostřed

prázdná zpuchřelá loďka na vodě

vítr už dávno rozerval lampióny

strhal girlandy z vlaječek

skončily slavnosti

a dírami v altánu dřevěném

trpělivě odevzdaně prosakuje déšť

a altán jakoby naříkal

vezmi si jen něco a něco mi nechej

nechej, prosím, necheééééj.

Jen v rohu plné popelnice

a v koutech u zdí krčí se

hromada listí seschlého

jakoby se naposled bránilo

před tím truchlícím nečasem

byla jsem tady i v jiných podzimech

a měsíc neprosvitne tu hradbu mračen

ty sloupce dešťů, které samy sebe

pohlcují a polykají jako vířivé kruhy

na nespoutané bouřící se vodě

všichni odešli, dávno jsou jinde

blázni, milenci, kramáři

se schovávají před deštěm

jen ty, prohlížející si

mou tvář ve svých dlaních

láskyplně a zkoumavě

opakovaně bloudíš

sny mých mladých let.