Čas

NIKDO z nás nevnímá tikot hodin - tak pravidelný, chvíli tichý, nenápadný, chvíli buší do naprostého ticha jako kladivo; je tu snaha rozbít - cokoliv, vzdorovat, vrhnout se střemhlav proti všemu a všem, zařvat z plných plic - JSEM TU JÁ, copak si mě nikdo nevšímá?! Sedět se zavřenýma očima uprostřed místnosti na dřevěné židli, komíhat nohama, sem, tam, sem, tam... Občas se trefit do rytmu hodin. Někdo klepe. Nebo ne? snad se mi to jen zdá. Tikot naplnil můj mozek k prasknutí. Zdá se mi, že jsem byl stvořen abych hlídal čas, jestli nepředbíhá, nezpomaluje. Někdo si mě najal. Oklepávám se, je mi zima. Přes vrstvy teplého oblečení mi chlad pronikl snad až do morku kostí. Když tu sedím tak sám jen s časem, připadám si jako nahý. Jak Adam, kterého Bůh posadil na pařez, aby pozoroval plynoucí řeku, jestli nezmění směr. Ale moje místnost s hodinami na zdi a jednou dřevěnou židlí se nepodobá ráji. Už si ani nepomatuju, zdali je tu okno.. Je to tak dávno.. Chvílemi mám pocit, že ke mně je čas milostivý - nechává mě takového, jaký jsem. Vždyť já se mu taky nepletu do života! vlastně ani nemůžu, s každý mým pokusem o zastavení hodin, o zpomalení času se i čas msti - zrychluje svůj tok, je mu jedno, co se stane. Někdy se směje. Je jako šílený, zacpávám si uši, ale cítím ho.. Myslel jsem si, že ho mám v hrsti, ale je to naopak. Kdo mi vůbec přikázal sedět na téhle židli? Uprostřed téhle místnosti? Jsou tu vůbec dveře, kterými bych mohl odejít?? Byl jsem to já sám, bláhový, doufal jsem, že když se zastavím a budu ho hlídat, něco se změní, třeba že se nechá obměkčit.. Ani moje slzy mi nepomohly, jenom se mi smál. Hlídám já čas nebo čas mně? Za ta léta už ani nevím.. Někdy v noci se zmaten přistihuju, že můj smích, tak osamělý, se stává stejně šíleným, jako je ten jeho. I kdybych hodiny tisíckrát rozbil kamenem, tisíckrát.. Přece bych čas stále cítil v sobě. Je jako štěnice - lidé si myslí, že oni jsou jeho pánem, prý si ho dovedou rozvrhnout, naplánovat.. Kdyby jen věděli, co vím já! Kdysi jsem počítal sekundy, hodiny.. Bál jsem se odpotat od "běžných" starostí. Byl jsem blázen. I to byla ztráta času. Nezbývá nic jiného než si sednout a jen vnímat. Jsem na sebe vážně hrdý, jen já mám svůj čas přesně rozvržený.

Kolik je vlastně hodin?