V posledním tažení

Vášeň i třeskutý chlad těch let,

                                nám vypálil cejch.

Na znamení doby připíjíš mlčenlivostí.

A já, maršál v bitvě, zavelel vpřed.

Buď zdráva budoucnosti,

                                voják zítra nežije.

Pak v příšeří vykřičeného domu

   někdo zašeptal :

      - Tak na co ještě čekáš.-

Na lodi mířím do svatého Říma.

Pro deset odpustků, projít sedm bran.

A pak prožít jednu sváteční chvíli,

ve stínu topolů, v té polední výhni

                                        bílých střech.

Jsem jaký jsem.

Dobývám pradávnou Atlantidu.

A v plném trysku strhávám koně.

A Sodomu, město všech neřestí,

                         nechám vyhladovět.

Dej mi šátek přes oči

                   a rozbij mou ješitnost.

Pobídni mého koně

               a překal můj meč

                          do čistoty slov.

Ať jsem vítěz bez boje.

A nech si vyprávět sto příběhů

                                    u zdi nářků.

A v těch příbězích prohrej svůj svět.

Pak vztyč bílou vlajku

a pod vítězným obloukem se mi vzdej.

Až utichne všechen křik

                     a dozní zvony z Jericha,

pak prostři stůl

                     a já tiše přijdu.

A v ranním příboji připijeme vínem

na zapomenutou symfonii

                                těch našich let.

---