ŽENA V MODRÉM.

Obloha byla blankytně modrá a slunce na ní zářilo v celé své nádheře. Koleje se od slunečního svitu leskly a jedoucí vlak na nich duněl. Průvodčí Štěpán Mikulovský pociťoval, jak mu po zádech stékají kapky potu. Prošel všechny vagony a zkontroloval lístky všem cestujícím, aby poté vstoupil do služebního kupé. Chtěl si zde na čtvrt hodiny odpočinout, než vlak vjede do další stanice, a tak zahodil čepici z hlavy na protější sedačku.

„Zatracený vedro.“ Pomyslel si a přitom rozepínal horní část uniformní košile. Sotva tak učinil, otevřely se dveře od kupé. Překvapeně se zahleděl na starší ženu, která měla na sobě modré oblečení.

„Tady to kupé je vyhrazeno pro mě.“ Sdělil jí a začal si zase rychle zapínat košili .

„Já vím. Proto jsem taky tady.“ Řekla mu.

„Co se děje? Stalo se něco?“ Zeptal se.

„Ne zatím se nic nestalo, ale mohlo by se stát.“

„Co by se mohlo stát?“

„Neměl by vlak pokračovat v jízdě, až dojede do příští stanice.“

„A proč ?“

Žena se jen smutně pousmála a zavřela dveře od kupé. On se k nim hned vrhl a otevřel je. Zahlédl rychle odcházející ženu chodbičkou.

„Hej, počkejte!“ Vykřikl za ní ale ona šla dále. Rychlým krokem šel za ní. Žena došla na konec chodbičky a otevřela dveře na jejím konci. Pak se za ní dveře zavřely. Chvatným krokem byl u nich a po otevření nikde ženu nespatřil. Rychle prošel dvojími dveřmi do dalšího vagonu. Na začátku chodbičky se mu naskytl pohled jen na jednoho muže stojícího u otevřeného okna.

„Do jakého kupé zašla ta žena, co tu teď prošla?“ Zeptal se ho okamžitě.

„Tady nikdo teď neprošel.“ Odpověděl mu muž.

„To není možný. Byla celá v modrým.“

„Že by černý pasažér v modrém?“ Řekl mu pobaveně muž.

Štěpán se zamračil. Uvědomil si, že takhle oblečenou ženu v žádném kupé neviděl. Vlak byl poloprázdný a takhle oděnou cestující by si pamatoval. Prošel opět celý vlak a pozorně se díval do všech kupé. Nikde ji nenašel.

„Sakra, přeci jsem neměl halucinace.“ Pomyslel si, když procházel vlakem na zpět.

  Vlak zastavil v nádraží. Pozorně hleděl na vystupující lidi. Ženu v modrém však nikde neviděl. Za to strojvedoucí Imrich Kokeš, který hleděl staženým okénkem na nástupiště, byl překvapen poté, co se za ním ozval ženský hlas.

„Nejezděte dále. Hrozí vám nebezpečí.“

„Jak jste se sem dostala! Okamžitě vystupte!“ Vyhrkl ze sebe při pohledu na ženu v modrém, která stála vedle něho. Žena se jen smutně usmála a vystoupila dveřmi na nástupiště. Výpravčí zahvízdal a dal pokyn k odjezdu.

Strojvedoucí chtěl něco ženě ještě říct. Ta ale nikde na nástupišti nestála. Užasle přejel zrakem celé nástupiště, koleje před lokomotivou i vedlejší koleje. Nikde jí však neviděl. Naprosto zmaten rozjel lokomotivu a vlak.

 Vlak uháněl krajinou a Štěpán kontroloval jízdenky těch, co nastoupili, když tu náhle vlak začal prudce brzdit a zastavil se. Hned pochopil, že jde o mimořádné zastavení vlaku. Totéž pochopili i cestující, z nichž někteří spadli ze sedaček. Rychle vykoukl oknem ven. Trať před vlakem byla volná.

„Zůstaňte v klidu.“ Řekl cestujícím a přitom spatřil ženu v modrém vycházející z jednoho kupé. Šla rychle ke dveřím od vagonu.

„Ona zatáhla za záchrannou brzdu!“ Ozval se rychle vybíhající cestující ze stejného kupé.

„Proč jste to udělala. Stůjte!“ Vykřikl průvodčí a rozeběhl se za ní. To již ona vystoupila ven a šla  podél prvních dvou vagonů k lokomotivě. Strojvedoucí na ní překvapeně hleděl, zatímco Štěpán  seskočil ze stupátek  na zem vedle kolejí. Žena prošla kolem lokomotivy a poté kráčela přímo po kolejích.

„To vám přijde draho!“ Křičel průvodčí na ní a rychle za ní běžel za hlasitých nadávek vyložených lidí v oknech vagonů. Žena nebývalé rychle došla na začátek místa, kde se koleje stáčely do zatáčky a pojednou jakoby se rozplynula. Štěpán  se zastavil a díval se pootevřenými ústy před sebe. Za okamžik uviděl koleje zcela pokroucené žárem od slunce. Přes panující vedro mu zamrazilo při pomyšlení, co by se stalo, kdyby vlak na ty koleje vjel.