RÁNO PO FLÁMU.

První, co při probouzení Marek ucítil byl, jakýsi smrad. Pak pocítil, že leží na spoustě věcí. Otevřel překvapeně oči. Kolem něj byla tma. O něco více nad ním prosvítalo podlouhlou škvírou světlo. Poté rozeznával obrysy. Zděsil se. Byl v nitru popelnice. Šokován tímhle zjištěním obouručně otevřel vrchní část popelnice. Vylezl z ní co nejrychleji a pak dovrávoral k plotu zahrady. V hlavě mu nepříjemně hučelo. Snažil se v ní srovnat myšlenky. Věděl, že se svým kamarádem Liborem se v noci účastnili divokého mejdanu a k ránu dovrávorali do vilky svého dědy, který byl momentálně mimo město.

„To není možný. Vždyť jsem uléhal na gauč. Přeci nejsem náměsíčnej.“ Pomyslel si  a zmateně se zahleděl  přes plot na stavení. Poněkud váhavým krokem došel k vrátkům zahrady. Ta se  začala pootevírat se svým charakteristickým vrzáním.

„No nazdar. Já ani nezamknul.“ Řekl si a vkročil do zahrady. Nevěděl ani jak zakopl, ale rozplácl se náhle na dlaždičkách.

„Zatraceně!“ Procedil naštvaně mezi zuby. Při vstávání uviděl v okně domku Libora, jak otevírá okno a pak mu povídá: „Kde mám kalhoty?“

„Co? Kalhoty? Jak to mám vědět. Já se zrovna probudil v popelnici. Nevíš náhodou, jak jsem se tam dostal?!“

„Cože? V popelnici?“

„Jo. V popelnici!“

„Přeci jsem sem nepřišel bez kalhot.“

„Někde budou…“ Řekl a přitom jeho zraku neuniklo, že na střeše na anténě jsou zavěšený kalhoty. Hned se rozchechtal se na celé kolo.

„Máš je ty troubo na anténě!“

„Cože!?“

„Ty jsi náměsíčnil, co?“

 Marek si to pak rovnou namířil do koupelny, aby ze sebe smyl zápach odpadků. Libor mezitím po dřevěných schodech vyšel na půdu a střešním okénkem se protáhl na střechu. Anténa byla hned vedle něj a tak se mu podařilo kalhoty sundat.

 To už se Marek poněkud vzpamatovával pod sprchou a když se chtěl utřít do ručníku, nikde v koupelně nebyl. Ke svému překvapení neviděl nikde ani oblečení, co si chtěl na sebe vzít. Pak zaslechl z půdy hlas Libora.

„To je opravdu vtipný, že jsi mě tady nahoře zamknu!“

„Co řveš? Já tě nezamknul! Já jsem celou dobu v koupelně. Hele, kam jsi mi dal ručník a moje oblečení?“

„Co to meleš? Já jsem ti nikam nic nedával. Sakra, pojď vodemknout!“

„Moment.“ Zvolal a oblékl se do županu. Pak vyběhl po schodech na půdu a odemkl klíčem v zámku dveře.

„To jsou opravdu blbý vtipy!“

„Já tě určitě nezamknul. Nemám ručník ani oblečení. K sakru . Jsme nějak oba mimo. Ale teď vážně. Kde mám oblečení a ručník?!“

„Já nevím! A co je támhleto?“ Zeptal se Libor a ukázal na zavěšený ručník a oblečení na lustru.

„Ježišimarja. Přeci nejsem blázen. Já je tam nedal!“ Chytl se za hlavu Marek.

„Hele, dáme si kafe. Musíme se nějak vzpamatovat.“ Mínil Libor.

„Jo, jsem pro.“

  Když za čas chtěli usednout za stůl, na kterém byly hrnky, náhle židle na podlaze, na kterých seděly,

 se pohly a oba se ocitli v mžiku na podlaze.

„Hrome, co se to děje?!“ Vyhrkl Libor.

„Za to já nemůžu!“ Řekl Marek a přitom oba uviděli nad stolem rozkývanou lampu.

„Proboha, tady snad straší!“ Vyhrkl ze sebe Libor. Pak se sama zapnula televize. To už bylo na ně moc. Oba vyskočili a rozeběhli se ke dveřím. Ty se otevřely a v nich stanul děda Marka.

„Zdravím chlapci. Kam takový chvat?“ Zeptal se usměvavě.

„Máš tady asi ducha!“ Řekl mu Marek.

„Aha. To jsem si mohl myslet. Proto jsem se vrátil dříve. V klidu se posaďte. To jen zase blbne Václav.“

„Co? Kdo?“ Zeptal se překvapeně Libor.

„To je můj dlouholetý kamarád. Teda byl a po večerech s ním hraju šachy. Když ho porazím, tak pak dělá trochu rozruch. Však uvidíte.“ Řekl a donesl na stůl šachovnici. Netrvalo dlouho a na šachovnici se pohnula bílá figurka a to sama od sebe.

„Vašku, vyděsil si tady mládence. Na omluvu dvakrát rozsviť a zhasni světlo.“

Dvakrát se opravdu rozsvítila a zhasla lampa nad stolem. Marek s Liborem to užasle sledovali i to, jak se na šachovnici pohybují bílé figurky, zatímco on dělal tahy černými.

„A ne abyste to někde troubili po okolí. Václav by zmizel a byl bych já i vy za blázna.“

„No já budu držet jazyk za zuby.“ Řekl Marek.

„Já radši taky.“

Oba pak vyšli ze stavení jako ve snách, zatímco děda Marka se zcela ponořil do šachové partie a mluvil k neexistujícímu protihráči.