Hodná ježibaba

Hodná ježibaba

   Princ bydlí celý život s ježibabou, je to jeho matka, ale prince nenávidí. Královna se jí vždycky bála, ale královna byla před ní v bezpečí, protože princ ji nemiloval a ježibaba to věděla. Princezna ji kdysi viděla, ježibaba se na podívala pohledem tak vřelým, že si princezna v tu chvíli připadala jako ztrouchnivělý pařez. Milovala prince strašně moc, a věděla, jak moc on miluje ji, ale nevěděla, jak by mohla žít jako ztrouchnivělý pařez.

   Odstěhovala se tedy do věže a 15 let prožila bez ježibaby. Jenže pak se ve městě potkala s princem a viděla, že on na ni pořád myslí.  Usmála se na něj, napsala mu, že ho má ráda. A princ se přes noc změnil, poprvé v životě se začal opravdu smát, ve skutečnosti se začal řehtat jako kůň. Ježibaba zkoprněla a zeptala se ho: "Konečně jste s královnou šťastni?" Princ se udiveně podíval na svou matku: "To je to tak poznat?"

   Ježibaba zchladla, ale pátrat nepřestala. Otřela svoji křišťálovou kouli a chtěla vědět, na koho princ myslí. To, co uviděla, s ní opravdu otřáslo, nikdy neslyšela o věži ani o princezně v ní. Jednou se princezna vydala sama na cestu do hor, chtěla se na chvíli posadit na lavici obra, chtěla si nasbírat v horském potoce lesklé kamínky pro radost. Když stoupala k nejvyšší hoře, přiletěla za ní ježibaba na koštěti a okamžitě jí začala nadávat, že se málo stará o jejího syna.

   "Já?" divila se princezna, "vždyť princ je ženatý." "To je přece jedno," řekla ježibaba, „máš ho přece ráda?“ "No mám," odpověděla princezna. "Tak se koukej snažit!" Princezna byla zmatená, zvedla hlavu a ježibabě řekla: "Všechno bude, jak bude chtít on."

   Ježibaba se ošklivě zasmála a odletěla. On! On! smála se v duchu, on přece bude vždycky chtít to, co chci já, on žádnou svoji vůli nemá! Princezna se jí zbavila, to byla opravdu ráda, ale od té doby se moc bojí o svého prince. A má proč.

   Ježibaba nechala nově zařídit sklepy svého nejlepšího zámku a každý večer tam prince na noc zavírá. Každou noc mu posílá lesní víly, aby mu tančily, a každou sobotu mu posílá břišní tanečnice, aby ho sváděly. Každé ráno se ho pak ptá, jestli stále ještě myslí na princeznu.

   "Ach, můj ubohý princi," vzdychá každý večer princezna.

Epilog

- Je mi líto, že jsem nepoznala vaši maminku.

- Nemusí vám to být až tak moc líto, neměla ráda vaši dceru.

- Tak to jste vy? A to jste čekal, až umře?

- Ne, stavím jí dům.