P r a v d a

Dýchám.

Bolí to.

Přišlo za mnou Něco a říká: „Jdi si pro svou pravdu. Musíš jít. Pak Ti bude líp.“

Nechtěla jsem, ale šla na konec L.

Tma a zima, sníh. Byl všude.

Křupal mi pod nohama, padal do očí a pokrýval všechno kolem mě.

A já jsem šla jako ve snu, jako v pohádce, pro tu svoji pravdu, kterou jsem nechtěla,

aby byla pravdou.

Míjela jsem domky, hospůdky.

Z jedné hospůdky zněl smích. Znala jsem ho.

Byl mi milý, hladil mě.

Šla jsem dál ke konci L.

Moje pravda tam stála a jako všechno byla pod

sněhovou pokrývkou. Bolest... ticho... sníh.

Ale co je kruci?!

Něco lhalo… Nebylo mi líp, bylo mi hůř.

Pořád dýchám a pořád to bolí.

Něco za mnou chodí a já jej odháním, nechci ho poslouchat,

i když bych asi měla...

Chci dýchat tak, aby to nebolelo.

Čekám.

A slyším smích.