Otisky IV.

Bloudím a brodím se závějemi zimního podvečera,

mezi vůněmi kapajícího vosku, jmelí a hřbitovního kvítí,

zas a zas má duše bojí se blizoučkého setkání,

dlaněmi rozpouštím Tvůj porcelánový rov……….

Vlastně nemám strach, ledovýma očima hledáš na mé tváři,

otisky mých vrásek, rýhy letitých bolestí,

jen Ty víš, kolik ještě kyticí bílých růží mě zbývá,

snad už jen jediná, skropená třpytivým štěstím……

Pak vrátí se, Tvá plavá hlava, do mého klína,

však bez krve a trpkého úsměvu loučení,

má duše dočká se shledání, věrnosti ve smrti,

nenaplněné touhy věčného líbání Tvého křišťálového těla.

V náručí jediné lásky, v objetí milosrdné smrti,

v zajetí neskutečně čistého milování…….

Už brzy, mé slunce, budeme dýchat oba,

z jednoho poháru věčnosti………….