PRO ROGERA II

 Bouříš se, vzdouváš se jak vlny nespoutaného moře

padáš na suchou zem s klidným deštěm

kroužíš nad poli s černými havrany

snášíš se na nás jako soumrak všedních dní

otáčíš koly stereotypu

křičíš s rozběsněným davem

stáváš se dítětem hříšné matky se špatnou pověstí

letíš se splašenými koňmi nezkrotně vpřed.

Stojíš s bílou holí v ruce na rozcestí

a slepýma očima se snažíš hledět k nebi

modlíš se spolu s válečnými matkami

za jejich ztracené a zmrzačené syny

s beznadějí v hlase se ptáš, jestli už skončila válka.

Umíráš s růžencem v ruce

a marně se modlíš, aby nebe bylo milostivé

pláčeš nad naší zničenou planetou

běžíš bosýma nohama po písečné pláži

rodíš se s pláčem a se smíchem umíráš

křičíš se zavřenými ústy, že není cesty zpátky.

Ohlížíš se s doširoka otevřenýma očima za svým životem

jdeš stále vpřed, ač se chceš vrátit alespoň na chvíli

pláčeš a přitom máš suché oči, slzy už odešly

zabíjíš čas s chladným srdcem vojáka, co bojoval ve Vietnamu

usmíváš se nad nemohoucností lidí

ležíš polámaný na louce plné květů

nevěříš, že umírat může být tak krásné…

…pobrukuješ si pár slov

přidává se k tobě kapela

potichu, potichounku

jsi slabý, ale pomalu se poddáváš tepu muziky

stále hlasitěji

sílíš a sílíš

z šepotu

zpěv

jek

úpění

a

TICHO!

Jsi silný, můžeš jít svou cestou

pomalu odcházíš, kytara tě provází

nápady se v tobě rodí závratnou rychlostí

přidáváš do kroku

ještě jednou se ohlédneš

ale už nic tě tu nedrží.

Jdeš si svou cestou

oslabený samotou ale svůj

Rogere Watersi, zůstaň tu s námi!