Setkání s Bohem

   Málka bydlela v penziónu spolu s dalšími děvčaty. Bývalo zvykem, že se chodívaly holky mezi sebou často navštěvovat na pokojích. Zkrátka všechny tam žily jako jedna velká rodina. Jednou Málka zaklepala na dveře svých sousedek, aby si něco vypůjčila. Když ale viděla, že obě děvčata už leží v posteli, tak se omluvila, že je nechá spát a přijde až ráno a tiše za sebou zavřela dveře.

   Pak si ale vzpomněla, že zeptat se na to může už teď a tak ještě jednou otevřela dveře, tentokrát bez zdvořilého zaklepání. Naskytl se jí pohled na dvě nahá lepá těla. Že mají obě děvčata velmi krásnou a sošnou postavičku, musela uznat i Málka sama. To, co viděla zezadu, připadalo i Málce velmi přitažlivé. Ten přeštípnutý pas, nádherně vykroužené pozadí a ladná štíhlá záda, opravdu velmi povedená dílka přírody. To všechno jí proběhlo hlavou snad během mikrosekundy, kdy se vzpomatovala a rychle vycouvala z pokoje.

   Druhý den její sousedky nelenily a počíhaly si na ní v blízkém parčíku, aby si s ní mohly v klidu popovídat na neutrální půdě mimo penzión. No ono vlastně nešlo o poklidný rozhovor, ale spíše o trestnou výpravu a zastrašovací akci. Děvčata chtěla, aby neprozradila v okolí, co v jejich pokoji zjistila. Tedy, že její sousedky jsou lesby. Myslely si, že po dobrém to nepůjde a tak na ní uhodily hned zhurta.

   Málka byla jak u vidění a nechápala o co se tam holky pokoušejí. Pro ní bylo samozřejmostí, že toto tajemství nemá ona sama právo jen tak vypustit do světa. Respektovala plně soukromí druhých lidí a věděla, že vše co se odehrává za zavřenými dveřmi není určeno pro uši veřejnosti. Jestli děvčata nechtějí, aby se to všeobecně vědělo, tak ona to určitě nikomu neřekne.

   Vzhledem k tomu, že nechápala, co se po ní chce, tak ani její sousedky nevěděly, co se jí honí hlavou a že tu zbytečně marní čas. Smírčí cesta pro ně neexistovala. Málka poslouchala jejich podrážděný bzukot a stále nereagovala na jejich slovní útoky. Děvčata ve svém rozdurdění nezaregistrovala, že Málka má vypnutý mozek a tak na ní neustále dorážela.

   Najednou přispěchal Málce na pomoc Bůh. Jaký Bůh to byl, ani sám autor tohoto dílka neví. Musíme se tedy spokojit s tím, že víme o jeho boží podstatě a že o ní věděla, jak Málka tak i její sousedky. Možná v jejich světě bylo běžné, že tam běhali Bohové jen tak mezi lidmi. Bůh Málku požádal, ať odejde, že si chce s děvčaty promluvit o samotě.

   Málce se nechtělo z jeho blízkosti, která byla léčivým balzámem na její nespravedlivě rozbolavělé uši, ale nakonec odešla. Bůh jim pak prozradil vše, co se Málce dělo v hlavě, zatímco se jí pokoušely zlomit. Dívky sklopily hlavy a pochopily, že ta tichá dívčina je skutečně tichým a neškodným děvčetem a rozhodly se, že podle sebe už nebudou nikdy soudit druhé lidi.

   Pak se Bůh poohlédl po Málce, jenže ta nechtěla hned za ním přijít, protože jí zaplašil svým neúprosným požadavkem a měla pocit, že nechce, aby se pohybovala v jeho blízkosti. Nakonec se osmělila a přišla k němu, kde byla opět jeho uklidňující aura. Bůh chtěl taky trochu promluvit Málce do duše, ale uvědomil si, že to děvče je morálně na takové výši, že jí nemá čemu učit a tak radši mlčel.