JAK JSME HRÁLI BOJOVOU HRU

Jarda Kastelán: JAK JSME HRÁLI BOJOVOU HRU.

                                Psáno 1979

    Naše trempská osada  Sedm Krkavců  se na svý nepravidelný  slezině usnesla, že odvrhne omšelá klišé a vůbec takové ty staré známé a otřepané zvyky a zjeví se před trampskou  veřejností s něčím novým a originálním. Zkrátka, jak říkáme my KRKAVCI., bude to oridž.

     A totiž budeme hrát bojovou hru, zvanou western,. Což bude western, ale ne na plátně kin, alébrž ve skutečnosti. Arciť colty budou hovořit spíš kapslovkama, než olovem. A ještě spíš kolty nezahovoří vůbec, aby na nás nepřišel hajnej, že plašíme zvěř, a příslušníci VB, že plačíme v lese houbaře, chataře, mastňáky, lufťáky a jiný lesní příživníky.Ale jinak to bude dobrodružství hodný pravejch mužů, ba co jen drsnejch chlapů, přímo desperádů Oklahomy, Rikatada i Plešivce.

     Tak jsme to na slezině po dlouhejch dohadech vodklepli. Totiž já, jako zástupce šerifa. Neboť to bylo moje dílo. No ale zástupce šerifa to je taky nějakej rozhodující činitel, třebas mu hvězdičku šerifova pomocníka nikdy nedali.

     Dlouho vzdoroval šerif. Prohlašoval, že to je blbost první třídy, tedy pro první třídu školy národní, a pokud ani to ne, tak je to zapomenutá kravina pro pubertální skautíky. Z toho von už vyrost´, je chlap a šerif, a dospělej muž si už nehraje. A nebude, a nebude, a nebude !!

     Ještě po devátym pivu mi odsekl:

     „ Půjdeš již do prdele s tou svou ptákovinou ? „

     Nepomáhalo, že jsem mu stále připomínal:

     :“ Neukvapuj se s vodsudkem, vole ! Uvaž, jakej to bude nezapomenutelnej životní zážitek ! – I náš klasik přece volá: Pojďme se rvát, Jacku, neboť je nádherný mít zkrvavenou tvář ! „

     Konečně dopil desátý pivo, a tu nastala jeho obvyklá chvíle dobré nálady. Tehdy jeho duše roztála, zjihla, a vůbec byla přístupnější nejrůznějším nápadům.

     „ Tak Miku „ ( čti Májku, neboť je to anglicky ) , „ dáme si tu hru ? „

     „ Ty nejsi Kastelán. Ty seš přímo Psí Voko ! „ pravil Mike šerif dojatě a hlava mu klesla na důkaz souhlasu.

     S ostatními členy naší T.O. to bylo snazší. Viseli totiž na zdech naší klubové místnosti vkusně orámováni ožehnutými lištami. Na fotografiích z dávného ba divokého trampského mládí. Tehdy stačilo, aby šerif řekl slovo, které se znelíbilo, a už se koupal v řece nebo rybníce – podle toho, kudy jsme zrovna táhli.  Podle hesla „ BUĎ PŘIPRAVEN ! „ nosí vod tý doby doklady a peníze v igelitovým pytlíku. Tenkrát jezdilo Krkavců  ba i sedm. Dneska leda někdy přišli na výroční oheň, pokud je pustily jejich ženy, děti, rodiče, babičky a tchýně.

     Tak mlčeli. A kdo mlčí, souhlasí.

-         - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -    

     Především bylo třeba vybrat vhodný polesí, kde nás při první vylomenině nevobklíčí tlupa po zuby ozbrojených příslušníků VB, posílených o aktivní místní členy PS VB, tak jak se nám to občas stávalo při spaní pod širákem v našem kempu.

     „ Kasteláne „ povídá mi šerif, „ je to vo držku ! Aspoň pro formu bysme se měli dohodnout s hajným. Slíbíme mu, že mu za to půjdem na brigádu sušit seno, jako loni, když nás na potlachu v Hostomicích příslušníci přepadli a zajali ! „

     „ Mládenci, víte, že proti vám nic nemám, protože mi v lese nečiníte větší škodu, než ostatní zvěř a turisti, „ povídá kamarádsky hajnej, se kterým nejeden doušek piva vypili jsme spolu ve lhotské taverně. „ Na brigádu s váma určitě počítáme. A nezapomeňte si vzít vobčanky, aby si vás příslušníci mohli překontrolovat ! -  Ale tohle já vám sám vod sebe nemůžu povolit !  Jó kdyby vám to povolil předseda MNV, tak to bych pak zamhouřil vobě voči…..  Heleďte, jděte za ním, slibte mi jít na brigádu kopat vodovod, a von se za vás taky veme ! „

     „ Áno, mám dojem, že votrhanci vám podobný pro nás už kopali, „  prohlásil bodře bodrej předseda MNV. „ Přirozeně na vodovod ste už naplánovaný v Akci Zet !  Jinak bysme tu takovej vandráckej spolek nemohli dýl trpět. -  Ale tohle si sám nevemu na triko ! Jó kdyby vám to povolili na Okresním výboru SSM, třeba jako „ Setkání mládeže a partyzánů na Brdech „ , to by  byla jiná. Tam by se schovala i taková partyzánština. Abyste neřekli, že nemám pro mladý pochopení. – Když jsem byl mlád,  bývala rodná Lhotka, největší partyzánskou obcí, kterou jsem znal. Sám býval jsem, jedním z nejaktivnějších partyzánů …..“    

zasnil se dlouze a zaslzel.  Mne napadlo, že byl nejspíš členem  PARTYZÁNSKÉ ZIMNÍ PIVNÍ BRIGÁDY BOBA HURIKÁNA,  protože to živě prožíval v rytmu Ascalony……….. „ Helejte,  děte na Okresní výbor, slibte jim jít stavět novou administrativní budovu, a jistě vám vyhověj ! „

     „ Mládežníci ! „ pravil odměřeně předčasně sešedlý předseda OV SSM. „ Na tu brigádu si vás hned soudružka zapíše, abyste si to nemohli pak rozmyslet !  Ale jinak to na dálku smrdí  Kriminalitou mládeže !  I když to bude hra  na partyzány a Němce, a bude mít Okresní výbor na základě písemného scénáře trojmo, potvrzeného a schváleného příslušnými politickými orgány v místě bydliště i pracoviště každého z předpokládaných účastníků s výpisem z trestního rejstříku včetně , předem zaručeno, že partyzáni Němce porazí !  - To vůbec není v souladu s ideově-výchovným plánem morální výchovy naší mládeže !  Jistě, již soudruh Lenin řekl, že tvrdý bojový podmínky nejlépe vychovávají pracující masy !  Ale nemůžete se přece vychovávat sami vod sebe ?  To by to dopadalo !!!  Na to musej bejt školený instruktoři a politruci  ! A ptám se vás: Máme jich na takové akce dost ? – A s plnou zodpovědností vám musím sdělit, že nemáme !  Ani v našich fondech není dost zdrojů, abychom jim mohli zaplatit  přesčasový hodiny za soboty a neděle ! Heslo dne je ŠETŘIT !  - jak jistě víte z toho vohromnýho balíku propagačních materiálů, který každej měsíc všem vašim základním organizacím rozesíláme ! „

     „ Tak vidíte, že to nejde ! A i kdyby to přesto šlo, tak to taky nejde, protože tohle můžete dělat jen pod hlavičkou nějaký branný organizace ! Heleďte, jděte na SVAZARM, slibte že jim půjdete na nějakou brigádu, a až vás zahrnou do svého plánu akcí branné zdatnosti, pak uvidíme, jakou materielně-technickou a ideově-výchovnou pomoc vám budeme moci zajistit ! “

     „ Soudruzi ? Proč se raději neorganizujete v některé naší pobočce ?! „ komentoval dotčeně předseda OV SVAZARMU naši žádost. Z frmolu v jeho kanceláři jsme však vycítili, že zrovna shání lidi na nějakou akci, na kterou mu nikdo nechce jít. Ani za peníze.

     Nemýmili jsme se. Zůstal přívětivý.  “ Přesto, soudruzi, je vaše

 aktivita – připravovat se  sehráním bojové hry k budování a obraně

 vlasti – kladná. Něco takového může váš trampský kolektiv realizovat

 jen ve spolupráci s armádou,  která je vybavená vhodnými bojovými

 prostory a má potřebný materielně technický vybavení, vod samopalů,

 děl a kulometů, přes  tanky , tankodromy, ponorky, stíhačky, až – až po

 mezikontinentální rakety a kosmický nosiče jadernejch a gama-

neutrónovejch bomb ! Jó, soudruzi, pokrok se dneska už zastavit

nedá !

     A ty nádherně vybavený, automatizovaný střelnice, to je balada, to je

 pohádka, na takový střelnici si moct zastřílet …… to je markantní,

 úplně nepředstavitelný, co se pro pracující lid všechno neudělalo !

     Heleďte, my vám teď dáme možnost vodpracovat si u nás takovou

 brigádičku, a pak vám dáme doporučení k veliteli vojenskýho útvaru,

 se kterým máme družbu ! „

     „ Vojáci v záloze ! „ zachraptěl pořadově velitel vojenského útvaru,

 když jsme mu rukama plnejma mozolů vod kopání kanalizace

 předávali lísteček ze SVAZARMU. „ Já se divim, že nám sem z toho

 Svazarmu furt posílaj tolik vlasatejch ! Armáda to pak má chraňovat ?

 – Já se až divim, jak někdo může mít tak dlouhý vlasy ! „ – hromoval  a

 zálibně si pohladil svoji olysalou pleš, předpisově zastřiženou do půl

 ucha. „ Dyť už to nikdo nenosí, akorát vy všichni mladý ! „

     „ No, uděláme s váma vostrý procvičovací střelby. To se vám určitě

 bude líbit ! Přirozeně v maskách, přilbách , vochranejch

 protiatomovejch pláštěnkách za ztíženejch podmínek moderní

 raketonukleární války ! S úplným zamořením a úplným vodmořením  !

 Aspoň se hned přeškolíte na novou vodmořovací soupravu

  TOTALDEATH ! “ -  Načež se opět zachmuřil a dodal zlověstně: „ Ale

 dokud nebudete předpisově vostříháni, nebudu s váma vůbec jednat !

 Soudruhu desátníku, odveďte je okamžitě vostříhat ! „

     Než jsme se vzpamatovali z leknutí, už nás obskakoval vojenskej

 holič s miniaturním kastrůlkem, pod kterej  se vešla akorát chocholka

 vlasů nad čelem. Což Mikovi šerifovi to bylo jedno, má mít chlupů pět,

 nebo tři ? Beztak mám podezření, že když byl na vojně, ukradl si tam

 podobnej předpisovej kastrůlek, aby i doma v civilu se mohl podle něj

 stříhat. Ale co moje letité pěstěné kadeře ?  Ó toho ponížení !

     Když povolilo sevření paží pěti maníků solidně ovlasatělejch,

 usmívajících se sadisticky a rekrutujících se nepochybně z řad „ staré

 mázy „ , kteří se nesmírně vyžívali v úkolu každého vodsouzence po

 dobu exekuce přidržovat vší silou v křesle až zmodral, zplihlo nám

Krkavcům  peří. S vlasy nám odmetli i štos potvrzení vo

 vodpracovanejch brigádách, který jsem poloudušen zmítán lapáním

 po dechu a děsem upustil. Cítili jsme, že toto kafkovské prostředí

 není pro KRKAVCE vhodné.

     „ Ba, trudně končí naše bojová hra ! „, povzdechl jsem k Mikovi.

     „ Máš, co jsi chtěl ! „ tvrdě odvětil šerif, nehna brvou, neboť mu ji

 ostříhali. Ale to von se šel sichrovat k hajnýmu, kdyby náhodou zjistil,

 že v sobotu odpoledne se v lesním úvalu ze srandy trochu pohoníme,

 popereme a zakřičíme si ! Ty nejsi šerif ! Ty seš magor ! Při nejbližší

 příležitosti tě sesadim ! I kdybych si měl pozvat na pomoc všechny

 spřátelený osady !

     Silnější okolnosti nás donutily zůstat spojenci. Oba jsme hledali

 cestu k úniku. Zachytila nás vlna podobných oškubaných vyjevenců a

 unášela k východu. Ale nebyl to východ. Jen další dveře. Za dveřmi

 syčely sprchy, do nichž nás sevřený poklusový tvar davu smetl.

     „ Svléknout se ! Sprchy otevřít ! „ hlaholily párou povely.

     Než jsme se nadáli, odebrali nám naše staré dobré rozdrbané

 maskáče a usárny, a místo civilních šatů vzor 63 nás ve východu ze

 sprch naježený pisklavý svobodník strkal do předpisové výstroje dle

 poslední vojenské  módy, a cpal nám do náruče taky masku,

 atombordel, plášť, vložku do pláště, vložky do vložek, ešus bez

 držátka, spacák s chybějícím zipem, malou a velkou polní

 s ukradenými popruhy a mnohé jiné krámy, jejichž účel jsme ještě

 nepochopili nebo již dávno zapomněli, a nepříčetně se divil, že

 nemáme náruč dva krát tři metry a furt nám ta prostorová batožina

 neprojde dveřma ani při plížení plazmo na zádech a s břichem

 zataženým do konečníku.

     „ Vám to kouká z vočí, že ste na vojně eště nebyl ! „ – hodnotil

 přitom mne, poručíka.

     Než jsme pochopili, že si nedělá legraci, ale opravdu nás pokládá

 za nováčky, byl večer.

     Moudrý dévéťák, který sem posléze vpadl, aniž věděl, jak se sem

 dostal a co tu chtěl dělat, nechal pak batožiny odvézt pohotovostní

 véeskou do neznáma. Načež někoho seřval, nevěděl koho a za co, a

 zase zmizel.

     Nás zahnali vojáci druhého ročníku gumovou hadicí s naplno

 puštěným proudem bodavě ledové vody na cimru bažantů. Leč tam

 se v ten moment začali rojit nesčetní jiní a další supři, mazáci a starší

 rajonisti , a to rozveselení. Nás, ještě crčící a poloutopené, rozehnali

 okamžitě na rajony. A ty nás nechali do půlnoci pětkrát předělávat.

 Prej si je pro nás schovávali nečištěné už kolik tejdnů  předem.

     Ve tři ráno se rozdrnčel poplach s výjezdem.

     Drsný probuzení, sotva člověk trochu usnul ………

     To byla ještě lepší bojovka.

     Obrněný transportér, v němž jsme se po nezjistitelnou dobu

 otloukali při jízdě bizardním skalistým terénem, se posléze při

 zdolávání skalní stěny, kterou nám důstojníci ze cvičnejch důvodů

 přikázali zkusit vyjet, převrátil, a předpisově přískoky kotoučmo se

 skutálel z hor do údolí, kde tekl Jenisej. Aspoň v pravěku, dokud

 všechno bylo jinak a nebyl tu ještě člověk, takže to nikomu nevadilo.

 Nyní zde byly vojensko-újezdní cvičně dle štěstí průjezdní i

 neprůjezdné bažiny, tůně a jiné vodní plochy, a kol nich tanky

 převálcovaná panenská příroda.

     Když jsme natolik přišli k sobě, že jsme byli sto rozpoznat, co jsou

 v tom propletenci údy lidských těl, neboť je bylo cítit, kdežto mezi nima

 prošpikovaný hlavně samopalů, nábojnice, bedny se střelivem,

 panzerfausty a nohy vod laviček zůstávaly nadále tvrdošíjně necitelný,

 zjistili jsme, že náš pošramocenej obojživelník tone v hluboké laguně.

 Ba že se již naplnil vodou až po střechu, kterou se toho času stala

 podlaha. To nás však zachránilo, neboť jak je známo, - aspoň tý části

 vojáků, kteří se v plovoucích rakvích zcela neutopili, - když se kabina

 úplně naplní vodou, lze otevřít poklop. Tak jsme se s vypětím všech

 sil zachránili a doplavali k jednotkám, které se již shromažďovaly na

 březích jezera očekávajíce vydání povelu k záchraně.

     Za odměnu, že nebudou muset psát HLÁŠENÍ O MIMOŘÁDNÉ

 UDÁLOSTI s pěti průklepy, nás nechali ohřát u důstojnického

 ohníčku, a lovit utopeného pancéřovance poslali všechny ostatní

 oblečené, kteří se dneska ještě nekoupali.

     Avšak počasí nám ukázalo nepřívětivou tvář. Rozlehlými vojenskými

 hvozdy zaduněl hrom a zafičel mrazivý severák. Započal nekonečný

 liják, a pokud déšť polevil, padla zas neproniknutelná mlha, že ani

 velící důstojníci nevěděli, kde se nacházíme. V panenským strachu,

 aby v nehostinným prostředí nemuseli setrvat dýl, než stanoví plán

 bojové a politické přípravy, honili nás celé dva dny a dvě celé noci po

 lesích, - abysme aspoň našli cestu ven domů z těhle rozbředlejch

 bažin. Až jsme klesali únavou. Taky klouzali a padali na hubu a jiné

 orgány těla. A o hladu a žízni, protože polní kuchyně se nám v tom

 zmatku ztratila. Později se zjistilo, že již při poplachu se raději vrátila

 do sucha kasáren, neboť v ní vládli supři z druhýho ročníku.

     Návrat do tepla kasáren nebyl lepší. Když jsme nepochodovali,

 nacvičoval s náma pisklavej svobodník pořadovou přípravu. A protože

 jsme mu připadali stále pomalí, cvičil s náma každej večer nástup na

 rajony, a to i v prostorách sousedních rot. Kde všade měl svý známý.

 Protože pak, jak tvrdil, tresty dle kázeňského řádu jsou na nás slabé,

 nechával si nás stavět ke dveřím a mučil nás po indiánském

 způsobu. Totiž vrhal útočným nožem, kterej si vždycky před nástupem

 na mučení vod vystrašenejch bažantů nechal pečlivě nabrousit, tak,

 aby na dřevěnou výplň dveří okopíroval vpichy obraz postavy

 provinilce. Kromě pořezanejch nohou, na který mu nevycházel

 správný úhel vrhu, propíchnuté paže a uštípnutého ucha – když se

 zrovna zakoukal voknem po holkách nebo po kom – se to obešlo bez

 vážnějších následků. Jen Michalovi se při stálých rajonech v mokrym

 a bacilonosnym prostředí chodeb a zasviněnejch záchodů otevřelo

 staré zranění na noze a znamenitě kulhal.

     „ Seš měkej ! ! hodnotil ho duševně prostej jednopecka. „ Ale

 nebojte se ! My vás vychováme ! Za rok budete jako my ! „  Zřejmě

 skutečně cítil potřebu vychovat z nás za dobu strávenou  na vojně

 správný chlapy, neštítící se žádnejch přikázanejch úkolů, drhnutím

 rajonů počínaje a zastřelením prezidenta v kterýkoliv spřátelený či

 nespřátelený zemi světa konče.

     „ Seš měkejš, ptáku zasraná ! Za to budou tři rajony navíc ! !

     Šerif kulhal dál. Jednopeckáč mu přidělil rajony všech čet. Šerif

  však zatvrdl. V deset večer vyhodil kombajn voknem druhýho patra a

 šel spát.

     Mazák se přišel zeptat, co že to mělo znamenat.

     „ Poser se ! „ poradil mu zatvrdlej šerif. „ Uleví se ti ! „

     „ Dám tě zavřít ! „  odtušil peckovník.

     „ Dám ti přes hubu ! „  navrhl šerif.

     „ To ti strach nedovolí ! „

     „ I dovolí, „  mínil Mike.

     „ Pták nevztáhne ruku na supra. To máš děsně deformovaný

 asociace ! „

     „ Tu máš ! „  řekl šerif a dal mu pecku čenichovku střední razance.

 Mazák překvapeně zatřepal křídlama a vylít zavřenejma  dveřma.

     Z chodby se však šířil zlověstnej hukot. Rojili se tam supři k odvetný

 výpravě. Zřejmě nás zamýšleli lynčovat.

     „ ZA STO ČTYŘICET VOSUM !!! „ duněl  chodbou jejich válečnej

 chorál. Krev tuhla. Pod jejich sebevědomými trepkami pukaly

 dlaždice. Popravdě začalo jít o kejhák. Mohli nás chytit a vyhodit

 z vokna, a všichni by vodsvěčili, že jsme vyskočili sami.

     „ Utečte kluci na strážku ! Tam vás honit nebudou ! Na to sou už

 moc líný ! „ ozval se kdosi přec jen ještě ne dost převychovaný

 z anonymního šera paland.

     Chytili jsme spacáky, vyběhli střelmo z budovy a ukryli se na strážní

 rotě za autoparkem. Tu jsme žili skryti v bedně s cuckama na čištění

 laufů. Vylézajíce jen na občasné zvědy či za potravou – nalézt tu onde

 pod a za skřínkou pohozenej kus vokoralýho chleba. I tak jsme

 zaslechli, že pomsta mazáků, až se objevíme na rotě, bude děsná.

     Měli smůlu. Neobjevili jsme se.

     Po několika dalších dnech se nám podařilo přesvědčit velícího

 důstojníka, že tu něco není v pořádku. Mínil, že nejsme v pořádku my

 a tak nás poslal na psychiatrický vyšetření. Tam ovšem svědomití

 lékaři absíci potřebovali především naše spisy, aby z nich vyčetli, co

 nám nejpravděpodobněji je.

     Kontrášův úžas:  spisy nebyly !

     Po několika dalších týdnech, které jsme ztrávili již v klidu, míru a

 relativním blahobytu donášeném pravidelně službou z kuchyně

 mužstva v cele předběžného zadržení, zjistily narychlo přivolané posily

 z kontrašpionážních oddělení Ministerstva vnitra a Ministerstva

 národní obrany, že k útvaru nepatříme.

     Ovázali mi odborně propíchnutou ruku a Michalovi nohu, a

 propustili nás. Domů jsme šli pěšky, neboť nárok na jízdu na

 povolávací rozkaz jsme neměli, a jen v zapůjčenejch vyřazenejch

 teplákách, protože naši starou dobrou trampskou výstroj mezitím co

 nepředpisovou vyřadili a dali do stoupy. A moc se divili, že už na ty

 vostrý střelby a zamoření TOTÁLDEATHEM nechceme přijet.

     „ Dyť ste si eště ani nezastříleli ! „ volal za náma sám velitel

 vojenskýho útvaru, a byl moc dotčenej. My však jak štvanec Clay

 prchali bílou Kanadou …….

-         - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

     Na kraji lesa jsme se zastavili. Udýcháni a volní.

     „ Tak si zas dáme bojovou hru ! „  řekl šerif Mike.

     „ Tak si zas dáme bojovou hru ! „  odtušil jsem já jako zástupce šerifa s nemenším vztekem v hlase.

     Naše zraky se ostře střetly. Střetly se i ruce, zaťaté v pěst. Pak mi dal šerif Mike po hubě. Zatímco já jemu ne, protože na to nemám.

     Načež jsme si navzájem ošetřili staré i nové rány a šli do taverny na pivo.

     Poklidný vánek dýchal z Plešiveckého podlesí. Země se radovala z každodenního malého, ale žádnými výstřelky nerušeného mírového života.  Z pod stráně blafal traktor, který zrovna melouchem někomu vezl cihly na stavbu nového velkého reprezentativního k oblakům čnějícího rodinného domečku, zpovzdálí od Králového Dvora se nesl prach a dunivý rytmus práce z cementáren……..

     A my se tak šťastně tetelili v zadním skrytém kumbálku lhotecké krčmy, a vůbec nic víc jsme už nechtěli …….

     Tak skončila originální bojová hra osady Sedm krkavců. ...                

-         - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Mravní ponaučení:   Kdo se moc ptá, moc se dozví.

                                    Kdo se neptá, zůstane zdravej.  

                 _______________O________________