Hřbitov duší

Co drží mikrosvět lidské bytosti, když má všeho nad hlavu?

   Z parku, kolem kterého šla, vycházel podivný chlad – jako ze hřbitova. Hřbitov unavených duší, vyplodil pateticky její přetažený mozek. Místo, aby pokračovala dál na tramvaj, prošla křovím do parku ke kašně. Sedla si na lavičku, nevnímala únorový mráz, a upřeně zírala na pomyslnou hladinu vody v kašně.

Když projdu tou vodou zmizím. Prostě nebudu. Stejně už nejsem nějakou dobu.

   Poslední dobou se jí stávaly divné věci. Šla třeba z práce domů, ale měla pocit, že domu nikdy nedošla. V práci jako by nebyla. Všichni ji míjeli a ona na chodbě radši uskakovala, aby třeba někdo neprošel skrz ni. Vrcholem všeho bylo, když jela tramvají a v druhém voze viděla Jeho, jak objímá jinou ženu. Chtěla mu jít vyškrábat oči, ale ta druhá… Byla to ona sama! Stejné vlasy, stejné oblečení, jen… jen se smála, oči jí žily.

   Prsty jí začínaly fialovět.

Když projdu tou vodou zmizím. Ale kam?

Noc kolem ještě víc ztemněla, nebylo slyšet vůbec nic. Kývala se vpřed a vzad a zpívala jakousi písničku. Vstala a vešla do kašny, obešla ji kolem do kola , potom se vydala doprostřed k trysce a na druhé straně opět překročila kraj. Zklamaně se rozhlédla – nezmizela, ale park byl najednou přebytostnělý. Všude kolem ní stály bledé napodobeniny lidí a cosi si mumlaly.

   Jeden z těch tvorů ji vzal za rukáv a se smíchem ji táhl pryč. Doklopýtala s ním na kraj parku do křoví. Tam se přízrak přikrčil, udělal z rukou trychtýř a dýchl na procházejícího pána se psem. Pán se otřásl, nakrabatil čelo, škubl s vrčícím psíkem a rychle šel pryč.

Zkus to taky, šeptal jí podivný hlas. Bytost se na ni povzbudivě „usmála“. Po chodníku právě šel podmračený mladík. Slyšela jeho neradostné myšlenky, tak k nim přidala další (a za rohem na mě číhá vrah). Muž téměř nadskočil a utíkal pryč. Tělem se jí rozlil báječný pocit. Příště si ho chytím a provedu jej kašnou.