O harmonikáři.

Za oknem stojí dívka nádherná
nikdo ji nemá rád je švadlena
tak jen smutně se z okna dívá
svou písen z mládí sama zpívá
dívá se z okna jak ten sníh taje
přišlo jaro do tohoto kraje
na ulici slepý harmonikář hraje
poslepu mýchá si hrnek horkého čaje.

Už skoro je bílý jeho vlas
každý den poslouchá dívka ten hlas
své písně si zpívá od rána i zvečera
od raní mlhy oběd skoro i za šera
sedí tu za mlhy za slunce i v dešti
každý den se musí s harmonikou nésti
tak sedí tu sám zpívá a lidi chodí
nějakou korunu mu do klobouku hodí.

A tak když někdy vítr silně vlaje
sama mu nese hrnek silného čaje
rádá se z okna na harmonikáře dívá
přes den si jeho písně sama zpívá
z okna se dívá jak ptáci kolem letí
kolem harmonikáře je vždy spousta dětí
sama také vzpomíná kdy byla ještě dítě
mamince jak musela držet na rukou nitě.

Tak to jde každý den rychle utíká
nastane večer jeho hůl v dálce netuká
v jejím srdci je zrovna tísen
tak zpívá si svou starou písen
před ní jen krabice plná těch nití
čeká ji do noci spouta a hodně šití
odbíjí půlnoc hodiny pendlové
pomalu usíná šaty má již hotové.

Zdá se jí o muži co bral harmoniku a ranec
byla malá kdy tak odešel její otec
to bylo naposled co na harmoniku hrávala
tu noc co odcházel tak sama mu mávala
odcházel do noci v ruce heligonku
sama zůstala s maminkou v tom tichém domku
pak k nim začlo chodit plno cizích lidí
do své komůrky si večer odnášela šití.

A dnes ráno má volno celý den
prochází ulicí harmonikáři přeje hezký den
jde z nákupu v tašce samé barevné nitě
zastaví se a slyší písen co znala jak dítě
tu písen ji malé její otec hrál
pak ji peřinou přikryl a polibek jí dal
stojí a poslouchá znova a znova
po chvilce oba zpívají k té písni slova.

Tak ten harmonikář je její otec
stále se ptala kde jemu by byl konec
celou tu dobu co vítr prach z parepetu vál
on pod jejím oknem nádherné písně hrál
ted už nebude spát v chatrči starého lomu
dnes večer si jej odvede do svého domu
on si tu zatím hrál pár svých starých not
byl celou dobu vedle ní po celý její život.