vzpomínka na ztracenou zem

VZPOMÍNKA NA ZTRACENOU ZEM  III.

Hřbety koňů jak sedla hor, s duší vyčesanou do slušivých copů spílám slunci.

Rachot padajícího kamení, postava meditující se zemí spojená v polospánku odřených kolen. Faleš ze vnitř zní, praská jak srdce zvon, jak živé dřevo v ohni.

Omrzlé větévky cirusy na nebi jsou rána chladná, probuzení o to sladčí............. čím zralejší duše zdá se být.........(.........zas zašeptat do uší hořcům.......)

---

VZPOMÍNKA NA ZTRACENOU ZEM  IV.

.....Už jsou zas čtyři ráno a mysl né a né spát........

Když zavřu oči...........vždy podruhé, když zavřu oči vidím smečku vlků deroucí se skrz štěrbinu přivřených víček a krkavce řas v mihotu skelnou oblohou.

 Tleskot rukou.............. ,když dlaně o sebe udeří, vniknou jedna do druhé, pak paže v zámek na prsou semknuté jak svěrací kazajka bláznů.

Pusté jabloně, sirotci hliněných hrud, sami v davu, každý sám. Sbírám omrzlá jablka porostlá trny. Do pozdní zimy v neklidu opuštěná, houpají se na větvích.

Pohled z mraků blíží se, rozeznávám šlachy tváře. Uhlem pokryté zuby, podzimem krásný zrádný světamor ! ...... Počet figur v krajině jen ztěží řečí vyjádřím (možná jiní, já však ne)! Chci v nich znovu číst!!