Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NATY(2)

Výběr: Pája
27. 02. 2003
3
0
1261
Autor
Bafomette

KAPITOLA DRUHÁ – dOLE

 

Otevřel jsem oči a skrz skleněnej strop jsem koukal na tmavý nebe, na kterým zářily hvězdy. Nikdy jsem nebyl expert na poznávání souhvězdí, ale nad sebou jsem neviděl ani jedno, který bych alespoň vzdáleně poznával, což samosebou nemuselo vůbec nic znamenat. Bylo mi teplo i zima... normální kocovina, ale černej satén mě chladivě objímal a to nebe se vůbec nehejbalo a bylo ticho. A to bylo dobrý. Ležel jsem s otevřenýma očima a nehejbal se (stejně, jako to nebe} a jenom jsem tak přemejšlel, nechal jsem myšlenky volně proplouvat, obrazy z tohohle novýho světa, měl jsem čas, nikam jsem nespěchal. Tady Dole, má člověk strašně moc času. Nikdo tady nespěchá. Není kam spěchat. Naopak. Všichni se snaží nějak zabít nudu, která je provází od jejich narození až do tý doby než umřou. Tady Dole jsou vděčný za cokoli.

“Chceš něco k pití?”

Asi jsem neřekl, že Naty má hlubokej hlas. Naty má krásnej hlubokej hlas, ne úplně strašně, spíš takovej lehce nakřáplej a níž posazenej, ale když Naty promluví, okenní tabulky se chvějou.

“Vodu.”

Pořád jsem zíral do stropu. V Natyině ložnici bylo ticho. Teď jen cinklo hrdlo karafy o okraj sklenice a zašustil její župan, jak po dřevěný podlaze přešla ke mně. Postel se zhoupla a Naty se objevila v mým zorným poli. Nadzved jsem se na loktech. Podávala mi vysokou sklenici plnou chladný vody, která jiskřila, jak do ní svítily hvězdy a chladný luminiscenční světlo místnosti. Komfort. Tady Dole měli všechno komfortní. Všechno trochu sterilní...no... hodně sterilní, nikde žádná špína, všechno... čistý, těžko si to představíš, ale hlavně všechno úplně maximálně pohodlný, vychytaný a chladný. I Naty byla chladná. Byl to chlad saténu, byl to chlad tůně v hluboko v jeskyni. Ale bylo to příjemný. Nikdy předtím jsem nic takovýho neviděl.

Napil jsem se a voda mi klouzala do krku a chladila, cítil jsem jak naráží na stěny rozpálený vodkou ze včerejška, jak je obaluje stříbrným filmem, jasně jsem vnímal, jak mi naplňuje žaludek. Nikdy předtím jsem si tyhle věci neuvědomoval.

Naty mě pozorovala a lehounce se usmívala.

“Ještě.” podal jsem jí prázdnou sklenici.

“Takhle se to řiká?” zasmála se, vstala z postele a došla k chladícímu boxu pro karafu. Pozoroval jsem ji, jak nalévá vodu a pak jsem sebou plácl zase zpátky na záda. Za chvilku mi vtiskla do ruky sklenici. Vodu jsem cítil i přes silné skleněné stěny.Tančila uvnitř.

Vůbec, tady Dole věci žily trochu jinak, než nahoře. Nahoře prostě byly. Tady dole se nějak chovaly. Všechno. I ten satén nebyl jenom kus příjemnýho hadru, ale nějaká zvláštní živočišná, možná rostlinná ale určitě dýchající forma, stejně jako sklenice. Nebo voda.

“Neměl bys pomalu vstávat.”

“Ještě je tma.”

Znova jsem se napil a zase mne to naplnilo uspokojením. Naty se zasmála. Dole je tma pořád. Nemají slunce. Ani měsíc. Mají akorát hvězdy strašně daleko. Nebo možná to sou díry mezi kamenama nahoře. Díry, kterýma prosvítá světlo.

“Jsou to hvězdy, nebo jenom díry shora, kterýma prosvítá světlo.”

“Hvězdy.”

“Hm. Jak se jmenuje tamhleta největší.”

Naty se natáhla vedle mě a podívala se za mým prstem. Cítil jsem jak pokrčila rameny.

“Nevim. Možná se nijak nejmenuje. Možná to jsou fakt jenom díry shora.”

Chvíli jsme jenom tak leželi.

“Jsi rád, že jsem tě sem vzala?”

“Jo.” vydechl. Jsem.

“A vstaneš teda?”

“Ty seš tak aktivní.” zvedl jsem se pomalu zase na lokty, zývnul jsem a pak se protáhl. Zvedla se se mnou a pozorovala mne. Pořád si mě vlastně prohlížela.

“A to počkej, jak budou koukat ve městě.” pokývala hlavou.

“Hm. Je na mně hodně vidět, že nejsem odsud?”

Začala se nahlas smát, zaklonila maličko hlavu.

“Nejvíc.”

Oblíkl jsem se. Ona seděla na posteli v černým saténovým županu a pořád se ještě smála, já měl na sobě opraný džíny, bílý triko a přes to akorát lehounkou bundu. Už na tý zemi, jak se to oblečení válelo vedle postele, vypadalo divně, ale jak jsem tak stál v její ložnici, musel jsem vypadat jako úplnej exot. Kdykoli se na mě podívala, zacukaly jí koutky nahoru.

“Ale neboj, tady maj cizince docela rádi.”

Ozvala se hudba. Nevšim jsem si, že by se Naty nějak pohnula nebo něco udělala, ale po včerejší procházce ulicema jsem se moc nedivil. Zvláštní hudba. Divný zvuky, žádná písnička, spíš taková koláž pomalejch rytmů, nějaký housle, nevim. Naty se zvedla a šla k jedný ze skříní, který byly zabudovaný do půlkruhu kolem dvoukřídlejch dveří. Zády ke mně shodila župan, nechala ho ležet na zemi, ze skříně si vyndala nějaký černý hadry a začala se oblíkat. Byla bledá, bílá, ale myslim, že bez toho slunce jsou tady všichni takhle bílý. A byla hezká. Vůbec se nestyděla. Nebyl to nedostatek studu ale úplná absence něčeho takovýho. Protáhla se. V kloubech jí zapraskalo.

“Chceš pučit něco na sebe? Venku bude chladno.”

Pokrčil jsem ramenama. To je vůbec jedno z mých oblíbených gest. Myslim, že ho používám asi nejvíc ze všech gest, který používám. Ale kdyby se mě na to někdo zeptal, asi bych akorát pokrčil ramenama, protože co je komu do toho.

Naty sáhla do skříně vedle a po naleštěný podlaze mi poslala takovej dlouhej tmavej kabát s kapucí.

“Tady.”

“Dík.”

Neptal jsem si jí, co dělá v její ložnici pánskej kabát, je to ostatně její věc. Na nic jsme se jeden druhýho neptali. Nebo...skoro na nic. Včera jsem se vyptával hodně. A ona hodně povídala. Ale to jsme byli opilí. Teď zrovna jsem nepotřeboval nic vědět. Jenom... možná...

“Hele, nemělas ještě nahoře šedivý oči?”

Přistoupila ke mně. Teď byly jasně zelený.

“Měla. To se mění podle fází měsíce.”

“A neříkalas včera, že měsíc tady...?”

“Měsíce nahoře.”

“Aha.”

Jak stála blízko, napadlo mě, že bych ji mohl obejmout, ale najednou už nestála tak blízko, najednou už stála u dveří, který se před náma potichoučku otevřely.

Vyšli jsme z ložnice a pokračovali halou. Pod nohama černobílý dlaždice, nad hlavou skleněnej strop a studený hvězdy, hudba, která začala hrát v ložnici nás teď provázela celým domem a nesla se prostorem, teď v ní zněl nějaký motiv na zvonkohru, když jsem se podíval po Naty, pohybovala maličko rty, jako by si zpívala ssebou.

Naproti nám bylo obrovské okno, které vlastně pokrývalo celou stěnu haly. Bylo rozdělené na několik částí, celá architektura mi trošku připomínala nějakou secesní nádražní budovu. Trochu technosecesní, pravda. Ornamenty chyběly a nebo se zredukovaly do základních geometrických tvarů, všechno bylo hladký a matně se lesklo nocí.

Došli jsme až k oknu. Pod náma leželo Město. Hluboko pod náma. Naty patřilo nejvyšší patro jedný z nejvyšších budov. Já vim, že dvakrát za sebou používat jedno slovo je buranský, ale co...nevadí ne?

Pod náma ležely široký ulice a v nich spousty lidí, maličkých z týhle výšky. Maličkejch. Do černý oblohy se zabodávaly tlustý kužele světlometů (trošku to vypadalo jako v logu 20th century fox) a další baráky, který byly podobně štíhlý a vyhnaný do vejšky, jako ten náš. Mezi domama zářily do noci modrý obdélníky bazénů a žíly říčních koryt, přes který vedly stovky mostů. Město. A za městem ležela namodralá pláň, mrtvá, do hloubky zmrzlá poušť. Tady Dole byl mráz. Tady Dole byla věčná zima. Jedinej ostrůvek tepla a života bylo město vybudovaný před nějakýma třema tisícema let kolem horkejch pramenů. Kdo ho postavil a jak se sem seshora dostal, to Naty nevěděla. Nezajímalo ji to. Říkala, že to možná nikdo neví, protože to nikoho nezajímá. Všichni se chtěj bavit. Zatahala mě za ruku.

“Pěknej pohled, žejo?”

Nechal jsem se vést. Napravo od nás byl výtah. Nastoupili jsme a podlaha se nám propadla pod nohama, během třiceti vteřin jsme byli o nějakých dvěstě pater níž. Když jsme včera jeli nahoru, málem jsem se poblil. Dneska jsem jenom přivřel oči a nadechl se zhluboka nosem. Ta zvláštní hudba zněla i v kabině zdviže a jak jsem zjistil, když jsme vyšli před dům, i na ulicích.

Město bylo ohromující. Štíhlý věže domů se ztrácely nahoře ve tmě a chvěly se ve slabým oparu, kterej se nad městem vznášel. Ulice, byly z nějakýho tmavýho, hladkýho kamene a mezi nima a pod nima proudila voda, zespoda prozářená světlama. Ve vzduchu, kterej voněl nějakou kytkou se převalovala pára a hudba se odrážela od zdí budov a vzdalovala se a vracela, jak jsme procházeli hlavní třídou. Víš, když říkám ohromující... to je fráze, že jo. Že to bylo ohromující jednak zní blbě a jednak to vůbec nevystihuje skutečnost. Chápeš? Bylo to fakt velký, vážně strašně obrovský, monumentální, černý, matně se to lesklo a odráželo světla. Trošku, jako by pořád jemně pršelo. A trošku ne. To člověk musí vidět, takovou věc. Před náma se táhla hlavní třída, která začínala na jednom konci u schodiště domu, v kterým měla..., v kterým jsme měli s Naty byt. Na druhým konci, asi tak kilák, možná dva ta cesta vybíhala ... no...třeba dvěstě metrů do pouště a tam končila. Kolem města nebyly žádný hradby, nic takovýho. Nic takovýho...

jsem neviděl...

nikdy předtím.

Šli jsme. Ulice byla široká a několikrát se zavlnila, jak přecházela přes říční koryta.

“Tady jsou všichni bohatý?”

Naty jenom kývla.

“Co budem dělat.”

Naty jenom pokrčila ramenama.

Šli jsme.

Kolem nás chodili ostatní. Všichni bleďounký, všichni černovlasý, všichni v teplým tmavým oblečení. Všiml jsem si, že se procházej jenom osamocený. Maximálně ve dvojicích. Jenže to se asi nedá říct maximálně, když jsme byli široko daleko jediná dvojice my. Ostatních bylo hodně. Ale nehoufovali se, každej se držel jakoby stranou, jako kdyby měl kolem sebe bublinu o průměru dva metry, do který si nikoho nepouštěl. Bylo to tak... tak zřejmý.

“Hele, Naty...vy ...tady Dole...” nevěděl jsem jak se zeptat.

“Každej si tady jede svoje věci.” jako vždycky přesně věděla na co myslim. “Každej se zabejvá hlavně sám sebou. Komunikace s ostatníma je trochu problém místních lidí, ale tady to nikomu nepřijde. Tady to tak bylo vždycky.”

“A ty?”

“Já?” chvilku přemýšlela “no, mám ráda společnost. Mám ráda lidi shora. Hodně času trávim nahoře... ale zezačátku mi to přišlo taky divný. Každej se ti hned hrne k tělu, každej by tě objímal, každej si chce povídat, nebo si na tebe šáhnout, nebo tě dostat do postele.”

Usmál jsem se pro sebe. Stejně to věděla.

“Ale časem si zvykneš. Časem ti to přijde příjemný, ta pozornost. Ten zájem, aktivita. A pak ti zas dělá problémy bejt sám.”

“Napadlo mě, jak často třeba pracuješ U sudu?”

“Kde?”

“To místo, kde jsme se potkali.”

“Když chci.”

“Jak je to možný?”

“Prostě přijdu a řeknu že dneska. Člověk, kterej mi to nahoře zařizuje, z toho má stejně víc než já. Myslim, že platim dobře.”

“Ve zlatě?” usmál jsem se.

Naty zavrtěla hlavou a usmála se taky, ale takovým způsobem, že mi zatrnulo a ucítil jsem, jak se uvnitř mý hlavy něco děje a jen tak tak jsem potlačil hnutí nesouhlasu a zloby, který mě vedlo k tomu bejt zlej a sprostej a kterýmu jsem se snažil celej život vyhnout. Pokud to šlo. A Naty samozřejmě věděla, co se stalo a stiskla mi ruku, za kterou mne pořád ještě držela. Na chvilku jsem zavřel oči a hned to bylo pryč.

“Vždycky mu s sebou přinesu nějaký věci odsud. Jednak s nima kšeftuje mezi lidma, který takový věci sbíraj, jednak je sbírá sám.”

Hudba mezi domy během naší rozmluvy přešla do forte, který bylo plný dunivejch bicích a teď už se jenom zklidňovala v pomalých vlnách.

“Co to je za muziku?”

“Jmenuje se to Naty, a napsal to nějakej chlap co už dávno umřel, možná jeden z těch, co sem přišli shora.”

“To se jmenuje podle tebe?”

Podívala se na mě s despektem. Člověk vždycky plácne nějakou pitomost, kterou tak napůl myslí vážně a napůl z legrace a napůl neví, občas to zní dobře, ale občas to zní hloupě. Jako třeba teď.

“Naopak”

“Divný. To vaši měli tak rádi toho chlapa co už dávno umřel, že tě pojmenovali podle tý písničky?”

Zvrátila hlavu dozadu a z pusy jí vyšlo takový zakvílení krátký.

“Je toho ještě strašně moc, co nevíš, koči.”

Vlny zuku se uklidnily. Skladba skončila a v pomalých ozvěnách ještě chvilku zněla mezi věžemi. Pak začala hrát znova.

“Tak, zaprvý. Žádný naši.” vrátila se k tématu o něco později, když jsme stáli mezi dvěma sloupy na konci města a koukali do pouště. Jak bylo město majestátní, krásný a já nevim, třeba inspirativní, tak byla poušť mrtvá. Nebyla ani hezká, jako Sahara na obrázkách z prospektů cestovek, ani strašidelná. Jenom, mrtvá. Desítky kilometrů, modrýho prachu a malejch oblázků. A tmy. Město za náma zářilo. Nějakýma odrazama, nebo čim, se to přeneslo i na kus pouště kolem, ale jinak byla všude Dole tma. Jenom hvězdy nahoře.

“Tady to funguje jinak než u vás.”pokračovala. “Nepamatuju si nikoho, kdo by se mnou byl nějak pokrevně spřízněnej. Dokud jsem se nedostala nahoru, ani mě nenapadlo o tom přemejšlet. Nikdo to tu neřeší. Nikdo se tu moc minulostí nezabejvá. Prostě seš to, co si pamatuješ, že seš. Od kolika si pamatuješ sebe?”

Zíral jsem do nekonečný temnoty pouště.

“Jaká je tvoje první vzpomínka na chvíli, kdy sis uvědomil, že seš?”

Chápeš? Na takový věci se mě ptala. Vůbec mě nenapadlo takhle to brát, nebo jsem si na nic takovýho nepamatoval. Ale zkusil jsem si vzpomenout. A šlo to.

“Já nevim, asi v šesti letech u mámy v práci na schodech, přemejšlel jsem nějak o tom, že vlastně přemejšlim o tom, že jsem. A řikal jsem si, že si to zkusim zapamatovat a...”

“Právě.” přerušila mě “Právě tohle tady nikdo nedělá. Aspoň ne vědomě. Každej si samozřejmě uchovává nějaký vzpomínky, který jsou pro něj důležitý, ale nikdo si to už nespojuje s žádnejma emocema. Když jsem byla ve škole, vybavuju si, že jedna holka spadla z hrazdy a zabila se. Ještě půl hodiny předtím jsme se vedle sebe oblíkaly a pomáhaly si do šatů. Byly jsme ve skupině čtyři a ve škole přeci jenom do nějakýho kontaktu přijdeš. Už jenom kvůli tomu, že jsme byly vlastně soupeři. A ona byla takový trdlo. Myslim, že mi z nich byla nejsympatičtější. A prostě spadla a rozsekala se na hadry. U vás by to byla tragédie. Tady se nic nedělo, akorát ji pak museli uklízet z ulice. A od tý doby až do dneška jsem si na ni nevzpomněla. Není proč. Chápeš to trochu.”

Pokrčil jsem rameny.

“A co teda... kdo vás vychovává?”

“Ve škole.”

“A kdo vás rodí?”

“Nevim? Možná Holiči...” zasmála se tomu sama, “ ale spíš nás nerodí nikdo, spíš nás nějak ...” nevěděla jak dál, mávla rukou.

“Jaký holiči?”

“Tak se říká těm, co to tady maj na starost. Jenom oni se možná zabejvaj tím, co bylo dřív, ale zase jenom takovejma věcma, který jsou důležitý. Věcma, který je potřeba dodržovat, abysme tady mohli zůstat. Slavnosti, představení, tyhle věci.”

Přitáhl jsem si kabát ke krku. Z pouště dejchal chlad.

“No... máte to tady jiný.” vydechl jsem obláček páry. Rozpustil se v tenounkých nitkách před mým obličejem.

Kývla hlavou. Ještě chvilku jsme koukali do pouště. Pak jsme se vrátili zpátky k Naty.


Seděli jsme na naleštěný podlaze.

Byli jsme potichu.

Každýmu nám bylo strochu smutno, každýmu z jeho soukromejch důvodů. Lehký tmavěmodrý závěsy se vlnily v nepatrným vánku, kterej procházel místností a ochlazoval naše rozpálený čela jako proud ledový vody. Hluboko dole žilo město. Bylo ticho.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Pája
26. 02. 2003
Dát tip
sedím v temný kavárně a obrazovka tohle přímo vyzařuje...září..zima...uvnitř pouště pod letem...nebo tak******** (zívnul)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru