Marnost

Kočka má špinavou misku, postel je prázdná a smrt má napsaný na čele: Všechno je marnost. Z očí vytýká barva, když se podívají do ledničky, z které dýchne chlad jak z prázdné hrobky. V koši hnijí odpadky z časů dobrých – minulých. Stěny. Stěny vtahují do sebe smutek, teskno, bezútěšnou hudbu – a kdo se jich ptal. Prázdný sklinky od piva místo tebe v předsíni stojí a rezavá voda v umyvadle pravdu neřekne. Ani neutopí.

Přidat se k lidským hyenám situaci nezlepší. Ze schodů do pekla není cesta zpět a ohniví koně chystají se roznýst to všechno na kopytech, protože už o nás vědí. Neměls ty myšlenky mít tak nahlas, i pod zemí sou slyšet. Tak jako Ježíš mluvil v podobenstvích, ďábel mluví jasně. Jeho skřeky přicházejí přes kočku, a ta si nás odnese, i když má ostříhaný drápy. Přes plamen svíčky nás pozorují – a kdybysme byli zvířata, tak bysme to věděli. Rozervaná na kusy snažím se nekřičet. Chtěla sem být zvířetem. Krutým, svobodným... Ještě pořád chci. Jenomže – kdo se mě ptá.